Co přinesly změny v ukrajinském konfliktu od léta loňského roku, kdy jste poskytl serveru ParlamentníListy.cz rozhovor?

Nevím, jak to vše na základě dostupných zpráv zhodnotit.

Z jakého důvodu?

Hodně záleží na tom, jestli se reportéři, kteří o konfliktu informují, dostanou do míst, kde se něco děje. Někdy vznikne kvalitní dokument, někdy je to bezcenné. Dokument pak nemusí být vůbec vypovídající a vzniká tak selektivní pravda, v tom vidím problém. Nemyslím si ani, že by některé reportáže vznikaly na politickou objednávku, ale jsou tady určitá omezení.

Odkud čerpáte informace vy a jak je hodnotíte?

Já mám na střeše čtyři satelity a sleduji průběžně Balkán, státy bývalého Sovětského svazu a Afriku. Když vidím, co říká třeba Riga, Moskva, Minsk, Kyjev, Doněck, CNN a Praha, je to velmi různé. Je vidět, že konflikt probíhá i v mediální oblasti a vzniká zde šedá nebo černá propaganda, protože to je prostě součástí konfliktu. Ani se tomu nedivím, nekřičím, že někdo uvádí nepravdu, protože je to součástí války a její součástí je i šíření dezinformací. Účel světí prostředky. Když byla válka v Jugoslávii, také se strany navzájem očerňovaly, protože před sebou viděly vyšší cíle. Je podle mne zbytečné se rozčilovat, že v ruské televizi uvádějí nepravdu. Když srovnám to, co říkají západní média s tím, co mi říká kolega z Doněcku, je to také docela něco jiného. 

Proč se tak chovají i nezávislá média?

Je to tak z několika důvodů – jednak je zde ta známá hra na hodné a zlé a média věci zjednodušují, aby i obyčejný divák, čtenář nebo posluchač pochopil, co se sděluje. Druhá věc je pak černá propaganda, která je součástí vedení mediální války. A třetím případem je situace, kdy se objeví nepravdivé nebo nedostatečné informace, když se zpravodajci prostě nedostanou do míst, kde se něco důležitého děje. Já si bohužel myslím, že jsou to přirozené procesy a nedivím se tomu. Není to žádný důvod k nadšení, ale je to prostě tak. Patří to k vývoji na přelomu tisíciletí.

To je přijetí stavu, jak ale vidíte budoucnost?

Myslím, že je to v pohodě, já jsem optimista. Vozím s sebou všude chartu OSN, kde je zakotveno např. právo na sebeurčení, jazyk, náboženství, na život a to jsou všechno základní lidská práva, která mnohde – zrovna teď na Ukrajině – nejsou dodržována. A když už tomu tak je, nikdo se nemůže divit, že polovina obyvatelstva není loajální k vládě a ten stát se rozpadá. Mezinárodní právo je dnes cár papíru a platí právo silnějšího…

Kde je ale ten zmíněný optimismus?

Ten spočívá v tom, že vidím, jak se společnost i po takových dějích umí sama časem zahojit. Příkladem je třeba bývalá Jugoslávie a současné Kosovo, které mi mimochodem připadá jako největší bezpečnostní problém Evropy, větší než Ukrajina. I po konfliktu lidé žijí vedle sebe a zároveň spolu a potřebují spolupracovat. Nemůžou pořád jen bojovat, ale i přinejmenším vzájemně obchodovat. Matka jde s dítětem i k „nepřátelskému“ pediatrovi, když je potřeba, protože je to blíž a ví, že mu pomůže. Je to taky člověk, a když pomáhá, řeknou si, že to není žádný démon a to přispívá k postupnému smiřování. Obě znepřátelené strany si postupně začnou věřit, a společnost se začíná zahojovat. Je to znovuvytvoření vzájemné důvěry. Je k tomu zapotřebí, aby lidé měli co jíst a čas, pak vyhnití konfliktu přichází samozřejmě.

Pro Ukrajinu to bude také platit?

Ano, a v mnohem kratším čase, protože ten postsovětský prostor je na rozdíl od Balkánu méně krvelačný a je mnohem méně zatěžkán historií, tím žitím minulostí, které je běžné spíš právě na Balkáně. Rusy a Ukrajince víc zajímají notebooky a Facebook a méně už řeší, jestli v patnáctém století někam sahala nějaká říše. Jsou mnohem pragmatičtější. Vrátí se do normálu rychle, potřebují nové auto, pozvat ženu do kina nebo koupit smartphone apod. Příliš se tady malují čerti na zeď, ano jsou tam nekonvenční zbraně a přicházejí zprávy o náletech, ale i tak si myslím, že se situace uklidní mnohem rychleji, než tomu bylo na Balkáně.