Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), , Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Marka Ženíška (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.), Johna Boka, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, či Jana Vidíma
Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let?
Česká republika je zeměpisně zemí mezi Německem a Ruskem. Vždy jsme byli ovlivňováni zájmy těchto velmocí a vzhledem k naší velikosti i mezinárodnímu vlivu je náš manévrovací prostor přirozeně omezený. Jsme zemí, která zmíněné velmoci zajímá jak ekonomicky, tak k prosazování jejich politických představ i velmocenského vlivu.
Česká zahraniční politika až příliš trpí vnitropolitickou fragmentací zájmů. Na jedné straně podléháme představě, že jsme středem světa, že se všechno točí kolem nás a každý bude kvůli nám ochoten obětí, včetně rozpoutání velkých konfliktů, na straně druhé my sami nejsme přístupni k objektivní, kompromisní vnitropolitické debatě o našich národních zájmech. Bez ohledu na to, zda se naše zahraniční priority líbí více Američanům, Němcům nebo Rusům.
Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle vás pravda?
Já si především myslím, že bychom už konečně měli být ve formulaci a obhajobě našich národních zájmů dospělejší, sebevědomější a suverénnější a měli bychom méně podléhat nejrůznějším radám a doporučením od někoho zvenčí. Já po celá léta nerozumím tomu, proč v Čechách stále podléháme představě, že to s námi v Bruselu, Berlíně, Londýně, Washingtonu nebo Moskvě myslí někdo lépe, než my sami.
Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu a podobně?
Myslím, že by nás tato otázka asi nenapadla v situaci, kdy by evropské státy mohly svobodně prosazovat vlastní zahraničněpolitické linie odpovídající jejich zájmům, velikosti i zeměpisné poloze. Realita je ale jiná. Na straně jedné jsou státy Bruselem nuceny „mluvit jedním hlasem“, na straně druhé – a vyjednávání o uklidnění situace na Ukrajině to obnažilo zřetelně – dopadne vše stejně tak, jak si bude přát několik evropských velmocí.
V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba?
Názor výše zmíněných komentátorů považuji za konstrukci, která neodpovídá současné realitě. Jedna třetina celkového českého exportu jde do Německa. Do Ruska něco přes čtyři procenta. Na německý hospodářský prostor jsme neoddělitelně navázáni. Intenzita hospodářských vazeb s Německem – a proto i politických – svědčí spíše o „germanizaci“ českého prostředí. Jaká „rusizace“ nám tedy hrozí? Co je obsahem tohoto pojmu? Jak se projevuje?
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Lukáš Petřík