Znamená rozhodnutí o povinných kvótách uprchlíků pro jednotlivé členské země Evropské unie něco zásadního, ať už z pohledu migrační krize, nebo pro to, že přehlasované státy de facto ztratily svou suverenitu?
V tom řešení vnímám bezradnost nad problémy, které Evropské unii částečně způsobilo Německo pozváním uprchlíků do země. Z věcného hlediska to beru tak, že 1600 uprchlíků na území České republiky není velké množství. Ale pochybuji, že se je sem vůbec podaří dostat a potom udržet. Logistika této operace je proto záhadou. Ale lidi to štve, i když to třeba neumí pojmenovat, proto, že to hodně souvisí s definicí domova. Domov je od slova domus, a to slovo se dá slyšet také jako dominance či dominium. Existuje stará právní zásada, která je už někdy od šestnáctého století zakotvena v psaném britském právu, tedy to známé „Můj dům, můj hrad“. Jedná se o to, že v domě je právem jeho majitele určovat svá vlastní pravidla. A protože pocit domova máme spojený s pocitem bezpečí, tak situaci, kdy ve vlastním domě neurčujeme svá pravidla, vnímáme jako pocit ztráty nějaké důležité hodnoty, což bezpečí je určitě jedna z největších. Proto ta naštvaná reakce je oprávněná. A u Poláků je naopak příznivá reakce poměrně pochopitelná, protože byli vždy velmi úspěšní v získávání evropských dotací, tak si naprosto pragmaticky říkají, že jim to nestojí za to, aby se rozhádali s Evropskou unií, když ti uprchlíci k nim stejně jako k nám buď vůbec nepřijdou, nebo zas rychle odejdou.
Myslíte tedy, že spoléhají na to, že jde vesměs o ekonomické migranty, kteří po životě v nějakém Polsku ani v nejmenším netouží?
Současné uprchlíky táhnou do Evropy dva motivy. První je opravdová beznaděj z toho, že sedí rok za rokem někde v uprchlickém táboře, situace se nelepší, naopak se horší a výhled je, že se to bude ještě víc horšit, protože ještě víc lidí uteče a ty tábory nejsou nafukovací. A ten druhý faktor vedle té beznaděje je určitě ten, že ti lidé chtějí jít za lepším. Jako dobrý doklad, který ale trošku utekl pozornosti, jsou syrské rodiny v Uruguayi, v Jižní Americe. Je jich tam jenom pár, ti lidé tam přišli a dostávají nějaké peníze, tuším asi tisíc dolarů měsíčně na rodinu, ale po určité době říkají, že život v Uruguayi je hrozně náročný, že ta země je chudá, že se chtějí vrátit do Libanonu a pokusit se dostat do Německa. Ten uruguayský příklad, který se týká jen asi čtyřiceti lidí, je hodně výmluvný pro motivaci těch lidí.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník