Nebojíte se kandidovat na místo ředitelky do Ústavu, který je prý personálně vyvrácen ze základů, jak říkají kritici současného přechodného vedení ÚSTR, ale i jeho Rady?

Historiografická práce je moje vášeň. Věnovala jsem povalečným a komunistickým dějinám Československa posledních čtyřiadvacet let svého života. Nebojím se, naopak bych se do práce velmi těšila.

Co se týče evropské či světové prestiže, není na tom ÚSTR moc dobře. Proč tomu tak je?

Protože se ÚSTR v minulosti proslavil nešťastnou metodologickou prací s prameny a skandalizováním veřejných osobností. Tím vzbuzovali dotyční výzkumníci ÚSTRu dojem, že jim jde především o osobní status, prestiž a politickou moc v české společnosti. Nepochybně jim tato sociální pozice, ve smyslu sociologa Luca Boltanského, pomohla legitimizovat jejich výklad v domácím kontextu, ale na mezinárodním, vědeckém poli to nemohlo a nemůže přispět k jejich renomé. Je to tím větší škoda, že velká část výzkumníků ÚSTRu se snaží dělat dobrou práci.

Na vaše konto už se také objevila kritika, že neumíte dobře česky. Jak odpovídáte na podobné výtky?

Mrzí mě to. Nejsem rodilý mluvčí, takže samozřejmě chyby dělám. Čeština je těžký jazyk. Když vidím, jak jsou každý můj překlep nebo chyba podrobeny ironii několika zlomyslných lidí, mám navíc pocit, že někteří se občas raději zastaví nad čárkou než nad podstatou věci.

Jak jste přijala, když z ÚSTRu prosákly informace, že byl Milan Kundera spolupracovníkem StB?

Nebyla to ‘informace’ o tom, že byl Milan Kundera ‘spolupracovník StB’, ale předběžné veřejné odsuzování, že udal jednoho člověka. Už jsem vydala v Souvislostech č. 4/2009 podrobnou analýzu o tom, proč se mi tento článek Adama Hradilka a Petra Třešňáka zdá nevydařený. Chyběl historický kontext, analýza pramenů, základní srovnání zdrojů. Chybělo svědectví klíčových svědků, prohlášení dotyčného a naopak následující diskuse byla ze strany ÚSTR odvedena od zásadních bodů jako je heuristická hodnota dokumentů StB, na vedlejší a v tom kontextu irelevantní zpochybnění o falšování hlavního dokumentu. Pokud Milan Kundera skutečně někoho udal, jistě se to nedozvíme na základě takové práce a ještě méně zde pochopíme, proč to případně udělal. Naopak tu šlo o senzační zneužití legitimity archivů, které přispělo k dlouhodobé diskreditaci ÚSTRu. Proto volám v mé koncepci rozvoje Ústavu jednak po přísné metodologii při historické práci, jednak po zásadním etickém kodexu. ‘Kauza Kundera’ neměla nic společného s vyrovnáváním se s minulostí nebo s analýzou udání jako sociální praxe, což by měla být správná aktivita ÚSTRu.

Jak jste napsala, chtěla byste více analyzovat nostalgii některých občanů po minulém režimu. Co vás na tomto fenoménu nejvíce zajímá?

Analýza nostalgie samozřejmě není existenční cíl ÚSTRu, ale je zajímavým ukazatelem. Nostalgie po komunismu mě zajímá jako určitá výpověď o komunistickém režimu. Poukazuje na dlouhodobé zdroje legitimity komunistického režimu: sociální jistoty, třeba jistotu práce, zdravotní pojištění, pocit bezpečnosti, jednak proti historickému německorakouskému nepříteli zvenku, jednak proti obvyklé kriminalitě zevnitř. Do jisté míry jde o dematerializovaný výklad existence, tedy solidaritu mezi lidmi, rovnoprávnost, egalitářství, život bez starostí a možná i určitý pocit důstojnosti a kolektivního dobra. Dnešní demokracie si musí proto všimnout, že staví na minulosti, a že celé československé obyvatelstvo se nenarodilo 17. listopadu 1989. Kontinuita mezi před a polistopadovými společnostmi je zásadní. Je nerealistické a škodlivé tu kontinuitu zapřít, namísto toho, aby se akceptovala, analyzovala a překonala. Jen takovou, občas bolestivou, prací se může česká společnost kolektivně vyrovnávat s komunistickou minulostí.

Jak historicky hodnotíte vztahy mezi Československem, Českem a Francií. V Rusku vedl za první světové války československé legie generál Maurice Janin, ale zbylé mocnosti Dohody jim po bolševické revoluci, jak slibovaly, na východní frontu své sbory na pomoc neposlaly. Na druhou stranu bylo idejím Národní rady československé v čele s Tomášem Masarykem nejvíce dopřáváno sluchu v Paříži. Pak přišel Mnichov, dále třeba náklonost Francoise Mitteranda k Václavu Havlovi. Je to takové skákání od přátelství k přehlížení až nepřátelství, nemyslíte?

Jako Francouzku, která českou kulturu miluje, mě mrzí, že jsme historicky nesplnili očekávání Československa. Kdyby panoval ve Francii větší zájem o pochopení středoevropského specifika, všechno mohlo dopadnout jinak. Proto se snažím ten zájem a znalost kultivovat i teď, po roce 1989. Určitě ale panoval ve Francii velký obdiv k idejím Pražského jara a následně k disentu a českým intelektuálům, což je ostatně důvod, proč jsem se k československým dějinám vůbec dostala.

Například Petr Uhl napsal, že ÚSTR je zbytečná instituce. Podle některých by měly jeho aktivity přejít pod Ústav pro soudobé dějiny (ÚSD) Akademie věd a činnost Archivu bezpečnostních složek (ABS) pod Národní archiv. Prý by se tím ušetřilo. Co si o tom myslíte?

ÚSD, katedry UK a další české univerzity, které se komunistickým obdobím zabývají, dělají samozřejmě excelentní práci. Nicméně tyto výzkumné instituce neprojevily v minulosti zájem o systematické zpracování archivu StB. Naopak se jejich historici od něj a od jeho bezprostředního zpolitizování z pochopitelných důvodů distancovali a distancují. Ten archiv je přitom nesmírně užitečný a důležitý pro sociální dějiny komunismu a pro analýzu fungování a udržování diktatury. Proto nabízím zužitkovat to, že Pavel Žáček a jeho příznivci správně vybojovali dostupnost a rychlou digitalizaci těch dokumentů, a obrátit jejich výkon v pozitivní prospěch zdravého vyrovnávání se s komunistickou minulostí.

Nechci vás stále strašit, ale nebojíte se politických tlaků, které se v ÚSTRu neustále přelévají?

Nebojím se jich. Mým cílem je tyto tlaky přesměrovat a přeměnit ve zdravé historiografické diskuse.