Pane Srpe, brzy uplyne čtvrtstoletí od doby, kdy se v Československu položil tehdejší systém. Na počátku tohoto pádu stála sametová revoluce – zkusil byste popsat, jak jste to tehdy prožíval vy osobně?
Ve chvíli, kdy byl normalizační režim v kómatu, se náš český národ opatrně rozhlédl. Zbývalo totiž už jen Rumunsko. S holýma rukama si to pak s komunisty skutečně rozdal. Byl jsem tehdy v Praze na Albertově a skončil na Národní. Když mne uniformovaní prohodili kordónem, zvedl jsem se a udělal rozhovor pro přítomnou BBC. V půl desáté večer mne ocitovali. Vypadalo to tak, že to je konec. Že to je jejich absolutní konec.

Seriál ParlamentníchListů.cz: Osobnosti, které jsme vyzvali k hodnocení posledních 25 let v naší zemi

Ale spíš jste asi mohl říci: To je začátek, to je začátek…
Ano, jenže koho? Budoucí mluvčí z balkónů opět chyběli. Část chartistů sice nevydala prohlášení jako před rokem, abychom nikam nelezli, že je to komunistická provokace, ale když jsme z Vyšehradu neprošli Vyšehradskou, kde chvíli lítaly kostky a zmlátili, tuším, jen Johna Boka, šourali jsme se po nábřeží kolem Havlova baráku. Byl temný jak poezie Edgara Allana Poea. Můj spolumukl byl opět na chalupě. Další geroj, bydlící o ulici výš, statečně sledoval rodící se mýtus o Národní třídě z malého rádia, na kterém chytal signály policistů.