Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Poznání, k jakým koncům to „konec dějin“ dopracoval, pokroky dělá, ne že ne. Dělá je i vox populi, co na stohy knih a statistik nemá čas. Že dobře už bylo – a kdy bude znovu, je ve hvězdách – se ví většinově, přinejmenším mezi ročníky, co už nevydržují rodiče. Panorama, obnažené krizí až na kost, je tím větší pastvou pro vědu. Zjištění, k nimž dospívá, jsou proklatě radioaktivní. Mediální ochranka kleptokracie je drží pod pokličkou. Stát se totiž věcí veřejnou, rezóna dnešní moci, politické i ekonomické, se sype jako domek z karet. A místo ptákovin, jimiž prudí podhradí a často ukájí i sebe sama, jí to začne měřit úplně jiným a nepoměrně tvrdším metrem. K diametrálně odlišné politice, než s jakou si zatím vystačí, by to zavázalo i síly opozice. A testem, mířícím až k jádru věci, to rázem prohnalo i potence jejich trvalek na špici. 
 
Domino, spuštěné krachem Lehman Bros., za námi není – a na vztek všem optimistickým fanfárám být ani nemůže. Vše, co se proti němu podniká, už zvládá jen ty nejkřiklavější novotvary – a se stále odřenějším dekoltem. Ložisko bují dál. Metastázuje i do dřív nezasažených tkání. Ukolébavka, že v krizi je tentokrát jen „kasino“, v něž se načas zvrhly finanční trhy – a „reálnou ekonomiku“, zdravou jak polabská řípa, to zasáhlo až jen následkem jejich dočasné indispozice - si lže do kapsy. Astronomické dluhy, „znárodňované“ na běžícím pásu – a tiskárny ničím nekrytých peněz – hasí kotel zápalnou směsí. 
 
Panáků, prahnoucích po opaku, jsou mraky. Je to však právě o „krizi z nadvýroby“, jak se jí podíval pod zuby už Marx. O karambolu z nadprodukce peněz, lačných zase jen „dělat peníze“ – mnohem víc, a ne méně, než kdykoli dřív. Oč víc se z hodnoty, přidané námezdní prací, změní v „peníze, co dělají peníze“, tím dál se scvrkne solventní poptávka po reálném zboží. Oč menší hřiště nabízí kapitálu, chtivému se množit, tím víc ho to táhne do „kasina“ spekulace, co místo přidané hodnoty umí jen virtuální bubliny. Oč víc prachů, majících dělat zase prachy, to tam přitáhne, tím absurdnější bubliny z nich vylezou. Tím větším mankem to končí pokaždé, když prasknou. 
 
Tohle vše Marx už zažil. Tehdy však spousta těch, kdo na spekulaci dojeli, také skutečně bankrotovala - a mnohdy si pouštěla i kuli hlavou. Teď se nám pošklebují s golfovou holí v ruce. Akcie, dluhopisy i roztodivné „deriváty“, které dostihne smůla čisté ztráty, totiž levou zadní „transformují“ v „suverénní dluh“ – a s úroky rozepíší nám všem. Tím bezstarostněji se pustí do nového hazardu. Na to, že černá díra, jímž skončí i ten, bude ještě větší, se dá vzít cyankáli. Že kapitál není s to dát všem ani práci a s klidem želvy vyhání i pod mosty - hlava nehlava drancuje přírodu, a co chvíli masakruje i lidi - je námět starý stovky let. Zatím však aspoň platilo, že zisk je odměnou za riziko. 
 
Poslední krize je i gilotinou téhle iluze. Stíná ji totiž i recepty, jimiž si „elity“ mastí kapsy na atrapách jejího „řešení“. Tady už poťouchlosti, jimiž se zisk rozvádí s rizikem, atakují práh dokonalosti. A to dokonce dvojmo. Prvé z těch perverzí vede pracku následující moudro: jsou-li veřejné finance po ruce, kdekoli spekulace prodělá, proč tu anabázi nezbavit zbytečných mezičlánků – a nedojit privátní rentu rovnou z veřejných fondů? Tedy aniž se panstvo, dřív než zkasíruje nás, musí plácnout i přes vlastní šrajtofli. Druhá tou zvrhlou inovací, triumfující v burziánské spekulaci, mrzačí už i „reálnou ekonomiku“. Takže i tady už trůní na špici ty „elity“, co vládnou „penězovodům“ z veřejné kasy – kontrahenti státních i municipálních zakázek za ceny, na něž by na vlastní účet přistoupil leda cvok. Ta loupež za bílého dne sponzoruje i barnumské předvolební kampaně. A drží tak, skandály neskandály, u koryt ty samé mafiánské holporty. „Podnikatelů“ na účet a riziko nás všech - a zkorumpované byrokracie, co té galerce asistuje. 
 
Arogance moci, přenášející na nás i svá rizika a náklady, decimuje úplně všechny svátosti. „Růst“ vykazuje součtem všech vydaných faktur – včetně těch od ProMoPro, dodavatelů dálnic dražších než v Německu i „služeb“ magistrů iuris utrisque, co projedou každou mezinárodní arbitráž. V čirou fikci ho mění i tím, že jakkoli jde, pokud vůbec, o „růst“ tempem hlemýždím, i ten zvládá už jen na dluh, pádící několikrát rychleji. Takže víc, než celý „přírůstek HDP“, jejž televizní divy hlásí s grimasou sedmého nebe, dělává mnohdy už úrok, obsluhující „suverénní“ manko z minulosti. Kdo dluží víc, než je s to splatit, i kdyby to měl v plánu, renomé beznadějného bankrotáře mu už nikdo neodpáře. „Happyend dějin“ v té pasti vězí až po uši. Ti, co ten Titanik mají na povel, se však culí, jako by se nechumelilo. A před krou, na niž ho navigují, strkají čumáky do pískoviště. 
 
Poťouchlý rozvod moci s odpovědností – a přesilovka parazitní renty nad tvorbou přidané hodnoty – však nutně obrací z nohou na uši i celou arénu „sociální mobility“. Klíčovou „komparativní výhodou“, bonifikující v takto nastavené konkurenci, jsou nulové zábrany. Ubývá kreativních technokratů, přibývá sociopatů bez skrupulí. Moc, jež o nás rozhoduje, tak stále víc degraduje na reality show bezradnosti, nadívané darebáctvím všeho druhu. Nevábný tandem mutuje v bizarní perpetuum mobile. Kapitál, závislý na kupní síle hmatatelných statků, ji programově nedecimuje. Pro mamon, bobtnající hlavně z bublin a tunelů, má naše kupní síla váhu nepoměrně menší. Studené válce proti lidským právům uvolnila ruce její dvojnice, triumfující na prahu 90. let. Hraběcí manýry vůči těm, z jejichž mozků a rukou si žije nad poměry, akceleruje proměna někdejších podnikavých „elit“ v rentiéry. 
 
Leninově postřehu, že kapitál, sešikovaný do monopolních pyramid a porcující si svět, je parazitní a zahnívá, bývalo v jistých kruzích bontónem se pošklebovat. Teď to nevidí jen sítnice, zrasované metanolem. Registrované partnerství diletantismu a zločinu táhne světem jako Čingischán. „Regulace“ s ním zmůže asi jako špuntovka s jadernou triádou. Tak jako „Islámský stát“ zkrotí jen špunt v potrubní poště, kterou mu přitékají miliardy, i s arogancí parazitní galerky zatočí jen změna, přetínající její ekonomické kořeny. Mariánský příkop mezi masou kapitálu, nadrženou na další profit – a podměrečnou kupní silou hmatatelných artiklů - je bezednější než kdy dřív. Dezerce před jeho následky na dluh, ubližující už nám, mrzačí i život příštích generací. Čas, který tomu šarlatánství ještě zbyl, se tvrdě krátí. Krize, jako ta od roku 2008, se opakují už 190 let. Bolely pokaždé, většinou ale trvaly jen pár měsíců či let. Tenhle luxus nám už nehrozí. Teď je to chronická záducha. Progrese postupuje rychle. Čím déle se odkládá terapie příčin, tím tektoničtější hrozí následky. Budoucnost patří tomu, kdo to téma chytí za pačesy.

Z celé problematiky vydělme otázku neustále se zvyšující automatizace a robotizace ve výrobě. Jinými slovy, k výrobě bude podle některých katastrofických odhadů třeba tak málo lidí, že je volný trh nebude moci zaměstnat, a pokud nebudou moci zůstat bez prostředků, bude se o ně muset postarat stát, třeba tím, že jim práci zařídí. Pak ale bude muset razantně zvednout daně. Co říkáte celé této konstrukci? Její kritici se jejím proponentům smějí coby zpátečníkům, kteří zapomínají, že podobné procesy se děly při průmyslové revoluci. Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.