Pamatujete si na to, jak jste jako dítě prožíval konec druhé světové války?

Samozřejmě, vždyť už mi bylo sedm let. Byli jsme v Čimelicích, hráli jsme si a najednou jsem jen zíral, protože se objevil otec v uniformě důstojníka Československé armády. Byl iniciátorem květnového povstání 5. května, zapojil se do bojů a 6. května byl zvolen předsedou Revolučního národního výboru v Čimelicích. On to už měl dávno připravené, ale to jsem se dozvěděl mnohem později. I ostatní účastníky si pamatuji, všichni už jsou také v nebi, byl to řezník Veselý a sedláci z okolí, založili už předtím takovou podzemní skupinu, říkali, že se musí na ten den x připravit. Němci táhli od Písku, věděli jsme, že by cestou všechno zpustošili, proto otec chtěl odjet za Američany pro pomoc. Jenže měl nehodu na motorce, tak tam jel jeho nevlastní bratr Radoslav Kinský a pozval Američany na zámek, že má ve sklepě pět láhví předválečně whisky. Příští ráno jsem se probudil a před zámkem stál obrněný vůz s Američany, mezi Krsicemi a Čimelicemi byla bariéra a Němci už dál nemohli pokračovat.

Takže jste tím Čimelice zachránili?

Zachránili je Američané. Po týdnu to vyklidili, pak přišli Rusové, ale musím říci, že jsme měli veliké štěstí, protože u nás na zámku se ubytoval generál Čerčakov se svou ženou, chovali se bezvadně. Jeho manželka byla lékařka, pokud si dobře pamatuji, byla velmi vzdělaná, mluvila dobře francouzsky i německy. Ruští vojáci si s námi hráli a byli naši nejlepší kamarádi. Od té doby je mám rád. Byť moje matka měla námitky proti tomu, že nás učili lovit ryby tím, že do rybníka hodíte granát, všechny ryby pak plavou břichem nahoru a mohou se jen sbírat. Nebo že mi dali revolver. Moje matka měla jisté předsudky a bohužel mi revolver sebrala. Ale mám na ruské vojáky báječné vzpomínky, byli to strašně milí asi dvacetiletí kluci z Ruska a Ukrajiny.

Ale po euforii z osvobození od německých fašistů přišlo rychle vystřízlivění, když Vaše rodina, která přes druhou světovou válku vydržela v Čimelicích, i když odolala tlakům přijmout říšské občanství, ale potom jste museli domov opustit. Jak jste to vnímal?

Ono to šlo poměrně rychle. Zatímco v roce 1945 a 46, jakmile byla nějaká slavnost v celém kraji, byl tam můj otec zván jako čestný host, v roce 1948 šli lidi po druhém chodníku, aby ho nemuseli pozdravit. Když máte tak zdravý zážitek z dětství, pak už si nikdy v životě neděláte iluze.