Letošní oslavy 28. října provázejí velké emoce. A to hlavně kvůli aféře kolem ocenění či neocenění Jiřího Bradyho. Někteří politici se rozhodli, že pozvání na Hrad nepřijmou. Co na to říkáte?

Ať každý jde tam, kam chce a kde se cítí dobře. Žiji v Brně a je mi jedno, zda někdo v Praze jde tam či onam. Já půjdu na moravské víno do sklepa.

Velké diskuse vyvolal pořad Jana Krause, kde byl hostem právě Brady. Někteří umělci a politici se ho také zúčastnili. Ruml tam řekl: Chtěl bych popřát Miloši Zemanovi ke státnímu svátku, aby poslanci a senátoři v sobě vyvolali tolik síly a hlasovali prostým usnesením o tom, že prezident Zeman není ze závažných důvodů schopen vykonávat svoji funkci podle paragrafu 66 ústavy. On se pak bude muset bránit u Ústavního soudu, ale chvíli budeme mít od něj pokoj. Co si o tom myslíte?

Hodnotím tento Rumlův výrok tak, že vnímá ústavu jako nacisté či komunisté. Ohnout, znásilnit, a to vše, jen aby dosáhl svého politického cíle. Obdobně se k ústavě choval komunistický ministr vnitra Václav Nosek, když připravoval únorový převrat 1948.
Je totiž zřejmé, že nemá rád Miloše Zemana. Ovšem za rok a něco budou prezidentské volby. Ruml může kandidovat nebo podpořit jiného kandidáta. Kdo drží volené funkce, se rozhoduje ve volebních síních. To je podstata demokracie.
Článek 66 ústavy sice umožňuje parlamentu zbavit dočasně prezidenta výkonu funkce. To je však myšleno na situaci, kdy po mrtvici upadne do bezvědomí, jako izraelský premiér Ariel Šaron roku 2006, nebo do válečného zajetí, kdy nemá svobodu rozhodování. Není to článek na řešení politických sporů.
Zda dá prezident vyznamenání, je jeho rozhodnutí. Chce-li rozdávat vyznamenání Ruml, musí vyhrát prezidentské volby a pak ukázat, jak se to má dělat. Bez voleb se však prezidentem v demokracii nelze stát.

Výzvu Jana Rumla můžete vidět na tomto videu:

Jde o prezidenta republiky. Jak se zákon dívá na to, když prezidenta někdo kritizuje, uráží, slovně „napadá“?

Hlava státu je i symbolem státu. Útok na něj je útokem na stát. Proto ve Španělsku baskičtí teroristé plánovali atentát na španělského krále. Sepětí státu a jeho hlavy je bez ohledu, zda jde o krále či prezidenta, a bez ohledu na rozsah jeho ústavních pravomocí. Útoky nemusejí být jen fyzické, ale i slovní jako součást politického boje. Příkladem je, jak urážlivě se v době pomnichovské Československé republiky 1938–1939 a později za Protektorátu Čechy a Morava psalo o Masarykovi a Benešovi – symbolech demokratického Československa.
K jakékoli hlavě státu se stavím uctivě. Jsem rád, že všichni polistopadoví prezidenti Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman byli a jsou vrcholnými politiky naší doby. I za Československa byl prezidentský úřad brán jako vrchol politické kariéry. Nemáme prezidenty šedé myši, a to je dobře.
Jsem proti omezování svobody slova. Je zajímavé, že Václav Havel navrhl z důvodu neústavnosti zrušit trestnost slovních útoků na vládu, čemuž Ústavní soud roku 1994 vyhověl, ale ne trestnosti útoku na prezidenta. To mu nevadilo. Toto ustanovení zrušil až parlament v roce 1997 a dnes máme jen obecnou ochranu úředních osob, kam patří prezident, ale i každý policista.

Televize Prima čelí řadě ataků, že neodvysílala pořad v době, kdy byl avizován, televize se zase brání, že se bála případných sankcí od Rady pro rozhlas a vysílání. Hrozilo něco takového?

Na pořad se nedívám a neviděl jsem ani tento díl. Problémem našeho státu však je, že jeho orgány někdy rozhodují podle ironické právní zásady: „Komu chceme, pomůžeme, komu nechceme, nemůžeme.“ V této věci by nešlo o právní posuzování, ale o to, zda je dotyčný pro Zemana či Antizeman. Pokud někdo zná názory členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání na Miloše Zemana, může určit výsledek. Bohužel tato zásada platí u nás i pro Ústavní soud. Ten například rozhodl, že u bývalé nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti Marie Benešová bylo změnou soudce porušeno její právo na zákonného soudce, zatímco u mnohem většího množství věcí, kde si vrchní státní zastupitelství vybírala předem konkrétní soudce pro rozhodování o vazbách či odposleších, řekl Ústavní soud, že mu porušení práva na zákonného soudce v minulosti nevadí a že toto právo zakotvené v Listině základních práv a svobod roku 1991 bylo fiktivní a platí až od roku 2016. Jsem přesvědčen, že kdyby se věc týkala Marie Benešové, dopadla by jinak. Spravedlnost už není slepá, aby měřila všem stejně. Dopředu vidí, kdo je hoden její pomoci a kdo ne. Nedivil bych se, kdyby to platilo i pro část členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako pro část soudců Ústavního soudu.