Jak vidíte aktuální vztah Spojených států a Ukrajiny?

Donald Trump ještě nepřekročil onu hranici sto dní hájení, nestačil slovní rétoriku svých předvolebních projevů přetavit v konkrétní kroky. V několika prohlášeních se distancoval od Evropy, ale při návštěvě německé kancléřky to popřel – za podmínky, že Evropa bude více přispívat do pokladny NATO. Totéž se opakovalo ve vztahu k Evropské unii a při dalších prvních návštěvách. Proto je zatím obtížné stanovit, jaká bude praktická americká politika vůči Ukrajině.

Jedno konkrétní opatření však už přijal: 22. března jmenoval bývalou ukrajinskou ministryní financí Natalju Jaresko ředitelkou finančního řízení a kontroly v Portoriku. Jaresko vládla ukrajinským financím v letech 2014-2016 a proslavila se tím, že doslova zachránila Ukrajinu od bankrotu a stabilizovala hrivnu. „Režim surové ekonomiky, restrukturalizace dluhu, strukturální reformy – tím jsme zastavili ekonomiku na okraji propasti a financím vrátili stabilitu,“ uvedla sama hlavní kroky svého působení. Totéž ji čeká na Portoriku, s oficiálním názvem Commonwealth of Porto Rico, souostroví, jež je nezačleněné území USA. Už proběhlo několik referend, zda se má stát jedním ze států USA či nikoliv, další se bude konat letos v červnu. Místní těží z toho, že nemusí platit federální daně, na druhé straně nemají právo volit své zástupce do Kongresu, ani rozhodovat o americkém prezidentovi a víceprezidentovi, ač jsou americkými občany. Kdyby však v době voleb přesídlili do USA nebo třeba do Evropy, volit by mohli. Největším problémem tohoto „nestátu“, spravovaného guvernérem, je to, že rozpočtový deficit přesáhl 70 miliard dolarů, což znamená v přepočtu na každého z 3,4 milionu občanů zhruba 12 000 dolarů. Tedy situace podobná té ukrajinské a Donald Trump se domnívá, že jejímu řešení napomůže právě úspěšná Ukrajinka, protože zřejmě pro peníze neplatí zeměpisné, klimatické, národnostní a jiné rozdíly.

Okolo Mariupolu jsou v posledních dnech zaznamenány prudké boje. Minské dohody, zdá se, platí jen někdy…

Vypadá to tak, že nikoho – ani účastníky minských dohod – nevzrušuje, že se neplní prakticky od chvíle, kdy byly podepsány. Abych byl přesnější, přece jen pomohly výrazně snížit rozsah bojů, které probíhaly na východě a jihovýchodě Ukrajiny, ale nezastavily je. Dokonce v ukrajinských médiích denní zprávy o střetech a jejich obětech netvoří hlavní zpravodajství, stávají se v podstatě stejnou okrajovou záležitostí, jako jsou autonehody nebo nějaké mordy.

Kromě jedné výjimky: Zavraždění exposlance ruské Dumy, komunisty Denise Voroněnkova, který s rodinou emigroval na Ukrajinu a v prosinci 2016 získal ukrajinské občanství. V centru Kyjeva, před exkluzivním hotelem Premier Palace, ho zastřelil 28letý Ukrajinec Pavlo Paršov, rodem ze Sevastopolu, „agent ruských tajných služeb“, jak uvedl na svém Facebooku ukrajinský poslanec a člen kolegia ministerstva vnitra Anton Geraščenko. Podle něj Paršov v únoru 2015 pěšky přešel hranici do Běloruska a poté absolvoval kurs pro diverzanty v Moskvě. Tam dostal za úkol vstoupit do řad ukrajinských ozbrojených sil jako prostý voják. Rok sloužil v Národní gardě, ale nikde nebojoval. V srpnu 2016 z armády odešel, věnoval se byznysu a čekal na příkaz z Moskvy. Ten nakonec přišel: zabít Voroněnkova. Avšak bývalý ukrajinský ministr vnitra Vitalij Zacharčenko, který v roce 2014 pro změnu utekl do Ruska, na internetovém V kontaktu uvedl, že „vrah“ Pavlo Paršov žil v Dněpropetrovsku, sloužil v Národní gardě a účastnil se bojů v pluku Donbas. Dodal, že v roce 2012, když Zacharčenko ještě byl ministrem, policie vyhlásila po Paršovovi pátrání pro ekonomický delikt.

Pokud se týče bojů u Mariupolu a Slavjanska, je to celkem logické: je to další možná vstupní brána na Krym.

Kyjevská vláda hodlá úplně zastavit spojení s východem země, prý i jako reakci na obsazení továren a dolů právě na východě země, především pak se prý jedná o majetek oligarchy Achmetova. Máte k tomu čerstvé informace?

O problému ekonomické blokády hovořil tento pátek ukrajinský premiér Volodymyr Hrojsman, když v parlamentu v rámci interpelací od poslanců odpovídal na dotaz představitele Svépomoci Jegora Soboleva, jak vláda zajistí energetickou nezávislost země. Hrojsman si neodpustil ironickou poznámku vůči Sobolevovi, když uvedl, že by ho asi neměl označovat za „šanovného“ – tedy váženého – poslance, jak se obvykle oslovují, protože právě on napomohl blokádě, kterou se chystala učinit Ruská federace, aby Ukrajině znemožnila dostat se ke svým zdrojům, takže to vlastně učinila jejich rukama.

Abych problematiku vysvětlil, musím předeslat: Otázka ekonomických styků či vztahů Ukrajiny se separatistickými oblastmi je složitější problém a v podstatě se dělí na dva – vlastní obchod a doprava zakoupeného zboží. Vlastně mnohem více, třeba placení daní, sociální a zdravotní zabezpečení zaměstnanců a tak dále, ale záměrně jsem tuto otázku zúžil na ty uvedené dva, protože z nich se odvíjejí další. Ukrajina potřebuje doněckou a luhanskou produkci a ti zase potřebují prodávat to, co vyrobí. Ukrajina však především potřebuje z těchto oblastí uhlí, těžko nahraditelný antracit, který používá většina ukrajinských tepelných elektráren.

Celý problém blokády se však odvíjí – alespoň pro mne – nepochopitelně: Nejprve ji vyhlásily nacionalistické síly v čele se stranou Svépomoc a poslancem Jegorem Sobolevem. Avšak 15. března prezident Porošenko na zasedání bezpečnostní rady státu navrhl zcela zastavit přepravu zboží přes hranici styku mezi Ukrajinou a okupovaným územím. Jak se usnesla rada, zákaz se netýká jen humanitárního zboží a občanské autodopravy. A to dokonce do doby, dokud vedoucí činitelé separatistických republik nevrátí původním majitelům podniky, které koncem února jako odpověď na živelnou blokádu zkonfiskovali, což se týkalo čtyřicítky hutních a těžebních podniků, především patřících Rinatu Achmetovovi. Původně stanovili, že se do 31. března mají tyto podniky přeregistrovat a daně odvádět separatistům. Poté změnili termín a určili, že se tak má stát do 1. března. Tak se k živelné blokádě připojila ta oficiální, kterou zase v pátek 24. března, tedy devět dní poté, zkritizoval premiér, že podlamuje ukrajinskou ekonomiku, protože brání především dovozu doněckého antracitového uhlí. Teď na těchto hranicích dochází k paradoxní situaci – vládní vojenské a bezpečnostní síly se snaží z narychlo vybudovaných pevnůstek vytlačit ty, kteří zůstávají, aby bránili dopravě, kterou se vojáci a bezpečnostní složky naopak snaží uvolnit. Došlo dokonce ke střelbě, naštěstí většinou jen varovné, do vzduchu. I tak už bylo několik lidí zraněno při osobních půtkách.

Premiér ve své odpovědi na páteční poslaneckou interpelaci dodal, že vláda rovněž přijala opatření, aby snížila energetickou závislost země na tomto uhlí. „Modernizujeme tepelnou energetiku a převádíme elektrárny na uhlí kvality G, zvyšujeme výrobu atomové elektroenergie a vytváříme mechanismy, jak snížit spotřebu. Svými činy nás nutíte snížit HDP, což znamená, že stovky miliard hriven nepůjdou do ekonomiky země. Úkolem vlády je kompenzovat tuto ekonomickou ztrátu a zaměřit se na ekonomický růst.“

Říká se – když se dva perou, třetí se směje. Jak tento spor o blokádu „prospívá“ Rusku?

Samozřejmě prospívá nepřímo i přímo. Jak jsme si ukázali, zostřuje konflikt Kyjeva s východní částí Ukrajiny, postihuje ukrajinskou ekonomiku a navíc z něj Rusko těží i v tom smyslu, že uhlí zatím směřuje do Ruska, to je celkem logické.

Ale konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou vzplanul i v jiné, poměrně nečekané oblasti – populární hudby. Už od roku 1958 běží pěvecká soutěž Eurovize, která každoročně představuje zpěváky či zpěvačky aktivních členských států Evropské vysílací unie, třebaže ne všechny a ne pokaždé se ji zúčastňují. Česká republika tak učinila celkem pětkrát, ale do velkého finále se probojovala jen jedna Češka, vloni Gabriela Gunčíková písní I Stand a skončila předposlední. Letos bude naši republiku, tedy v televizi, zastupovat Martina Bárta, členka německé jazzové skupiny 4 To The Bar. Soutěž bude letos probíhat v Kyjevě, neboť ji vždy pořádá ta země, jejíž účastníci v předchozím kole vyhráli. Vítězkou byla Ukrajinka Jamala, zástupkyně menšiny krymských Tatarů, která zpívala o útlaku jejích předků za sovětské vlády.

Moskva, respektive televizní stanice Rossija, letos učinila nečekaný protitah: k účasti na soutěži Eurovize v Kyjevě nahlásila Juliji Samojlovovou. Není to sice ani v Rusku příliš známá zpěvačka, třebaže vystupovala i při olympiádě v Soči, ale je lidsky dojemná, protože je upoutána na invalidním vozíčku – narodila se zdravá, ale komplikace začaly po očkování. Dnes je jí sedmadvacet let. Jenže s její účastí má Ukrajina a zejména šéf SBU, tedy Ukrajinské bezpečnostní služby, Vasyl Hrycek problém: zpívala na Krymu po jeho anexi Ruskem v roce 2015 a mimo jiné prohlásila: „Ti, kteří se teď zakopali u moci v Kyjevě, chtějí prodat Ukrajinu Evropské unii, ale ta potřebuje Ukrajinu jen pro vytvoření nepřátelské hranice s Ruskem.“ A to jsou činy, které podle Hrycekova mínění jsou důvodem k tomu, aby ji nedovolili vstup na ukrajinské teritorium. Samozřejmě to Eurovize nechce připustit a tak vzniká dosti choulostivá situace, která zatím zůstává otevřená.

Jak vidíte spolupráci Turecka a Ruska? Potomci Atatürka, dnes tedy již spíše následovatelé osmanské říše, přerušují vazby s NATO a naopak se čím dál více přátelí s Ruskou federací, která nedávno prohlásila, že bude pomáhat cvičit a vyzbrojovat Kurdy…

To je dost složitá otázka a Turecko zůstává předmětem sváru mezi Ruskem a Evropskou unií. Angažovány jsou také Spojené státy, protože Turecko je členem NATO. Navíc se uchází o členství v EU, v níž však převládá nálada spíše proti tureckému členství jakožto zemi, která je muslimská, teritoriálně devět desetin území leží v Asii a vůbec nesplňuje řadu základních předpokladů pro členství. Na druhé straně se stala klíčovou zemí v současné migrantské krizi.

Ale Turecko už v době studené války hrálo významnou mezinárodní úlohu. Vzpomeňte na kubánskou krizi: Sergej Chruščov, syn tehdejšího generálného tajemníka ÚV KSSS, mi prozradil, že jeho otec poslal na Kubu sovětské rakety, ač si uvědomoval, že je tam Američané nestrpí a asi je bude muset dříve nebo později stáhnout. Ale chtěl „polechtat Ameriku na jejím citlivém podbřišku“, jak se sám vyjádřil. A hlavně se mu podařilo to nejdůležitější – za závazek, že je opět stáhne, získal Kennedyho souhlas s tím, že USA stáhnou své rakety z Turecka a Itálie. A to bylo pro něj podstatnější, než rakety na Kubě, které by stejně nemohly významně zasáhnout americká strategická místa a pro Castrovu nevypočitatelnost se mohly stát rozbuškou nechtěného konfliktu.

Také dnes Turecko představuje jistou rozbušku, kolem níž se chodí jako kolem horké kaše, aby ji někdo náhodou nezapálil. Nebo aby nenastalo samovznícení.

Je podle vás nějaký posun k bezvízovému styku mezi Ukrajinou a Evropskou unií?

Posun zatím nenastal. Jednak Ukrajina zatím ještě nesplnila vše, co má, a jednak uvnitř EU je proti tomu odpor, zejména v Nizozemí, třebaže příslib trvá, tentokrát posunutý na červen.

Pokud ve Francii vyhraje Marie Le Penová, bude ze strany Francie k Ukrajině odlišný přístup než za vlády dnešních socialistů v čele s prezidentem Hollandem?

Jednak doufám, že Marine Le Penová přes druhé kolo do Elysejského paláce neprojde, třebaže má dost šancí postoupit do tohoto kola. A jednak se sice Francie jako druhá nejsilnější mocnost EU účastní minských dohod, ale sám problém vztahů s Ukrajinou rozhodně není předmětem předvolebního boje a vůbec není předmětem zájmu francouzské veřejnosti. Pokud se týče Marine Le Penové, je známa její náklonnost k Putinovi. Jak by ne, když na volební kampaň dostala od pařížské filiálky ruské banky tři miliony eur, které jí žádná jiná banka nechtěla půjčit. Třeba to ani nebude půjčka, platit se dá ledasčím.

V Kaliningradské oblasti probíhá největší eskalace zbraní za poslední léta, ne-li desítky let...

Tato ruská enkláva na polském území se stala snad nejmilitarizovanějším kouskem evropské země. Její vojenské zásobování zesílilo zejména od roku 2015 a dál se tam nyní přesouvají nové protilodní raketové systémy, protivzdušné komplety S-400 a nosiče Iskander schopné nést jaderné hlavice. Až se divím, že se to tam všechno vejde, možná jsou tam naskládané nad sebou jako auta v patrových garážích. Je to přirozená reakce na přísun jednotek NATO, zejména amerických, do Polska a Pobaltí. Rusko samozřejmě posiluje nejen Kaliningradskou oblast, ale celé své hraniční pásmo, zejména pak rostovskou oblast, kde už je také asi více tanků než aut.

Tahle hra vojáků je spíše k pláči než k smíchu a smutnou ironií, protože způsobuje nebývalé politické napětí ve vzájemných vztazích. A také se tím neúměrně zvyšuje riziko i nevyprovokovaného útoku, nějakého technického či psychického selhání, které nikdy nemůžeme vyloučit, zvláště jsou-li ve hře ty nejmodernější a nejhroznější zbraně, což vždy ani nemusí být jaderné.

Proto všichni napjatě čekají, jak dopadne první schůzka Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem a zda převáží rozum nad arogancí a ješitností. V každém případě se dostáváme do stadia většího napětí, než bylo za studené války. Protože nyní nefungují spolehlivé mechanismy té doby, které bránily překročit určitý práh, je možná toto stupňování vojenské konfrontace na obou stranách nově se spouštějící železné opony pro daný okamžik nebezpečnější, než migrantská krize, ačkoliv si to většina z nás ani takto neuvědomuje. Nestraším, jen pojmenovávám realitu.