Množí se varování před příchodem další ekonomické krize. Exšéf Bank of England Lord Mervyn King například uvádí, že světové hospodářství je na pokraji další havárie. Česká ekonomka Šichtařová prorokuje krizi s velkým K, běžně se používá termín „dokonalá bouře“. Ekonomická bouře prý začne na finančních trzích, které jsou prý přehřáté. Co z toho může být pravda a v jakém horizontu?

Shakespeare má svatou pravdu. Doba se vymkla z kloubů a šílí. Švindlu „nadějného růstu“ sekunduje i „levice“ na baterky. A rizika, která jsou na spadnutí, nastolují mozky jiného ražení – nepočítám-li nás, pár solitérů zleva. Finanční trhy jsou skutečně „přehřáté“. Ta věta však neříká o nic víc, než že „pacient má horečku“. Zda si ji uhnal na slunci, má chřipku, zápal plic – anebo se ozval karcinom – však už nevysvětluje.

Tady o banální chřipku nejde. Kapitálu se vrací zádrhel akumulace – řečeno slovy Kapitálu. Tedy nadbytku „volných“ peněz, lačných po dalším zhodnocení, které však drhne díky deficitu peněz, za něž si normální lidé kupují hmatatelné statky. Právě o tomto zádrhelu – a ne jen o mikrospáncích regulace a „děravé legislativě“ – byla už krize od podzimu 2008. Panstvo, které ji zavinilo, ji k obrazu svému i „vyřešilo“. A sice „znárodněním“ gigantických ztrát a dluhů, co zbyly po prasklých „bublinách“ – a „tiskem“ tisíců nových miliard, „krytých“ hlavně tím „toxickým“ odpadem. I ty však – místo, aby pomohly obětem krize – spadly do klína raubířům spekulantského „kasina“. A navíc za úrok blížící se nule.

Finanční trhy to „přehřívá“ za situace, kdy se veřejné finance prohýbají pod nadílkou minulé krize. Tím menší „balíčky“ jsou s to rozdávat „banksters“ ve chvíli, až jim rupnou i dnešní „bubliny“. Tím úslužněji se proto předělávají i normy sanace bank. Aby se jejich bankrotářská manka, „znárodňovaná“ dosud oklikou přes veřejné rozpočty, směla záplatovat rovnou z vkladů klientů. Říká se tomu „bail-in“ – „sanace z vnitřních zdrojů“. Pokusným králíkem byl Kypr. Tam to ještě postihlo „jen“ vklady nad 100 000 EUR. Ty nižší garantovaly starší pravidla EU. Už brzy to ovšem, tvrdí zlé jazyky, může být klidně jen desetina. Banky by se tak mohly „hojit“ i z každého vkladu nad našich cca 270 tisíc korun.

Příznačným švindlem je „záporný úrok“. Zatím ho, pokud mi něco neuniklo, uplatňují jen mnohé centrální banky vůči depozitům těch komerčních. Toho, co tím jen simulují, by se však dosáhlo právě cestou, jíž se marně domáhají demokratické síly – progresivního zdanění neproduktivního kapitálu. „Záporný úrok“, uvalený na „mrtvé peníze vůbec“, má totiž dominový dopad i na úrok komerčních bank. A trestá tak i každého, kdo šetří na auto nebo penzi – a žádný kapitál, natož neproduktivní, nemá. Aby ho zároveň nahnal mucholapkám „investičních produktů“, slibujících „zaručené zhodnocení“ peněz, které mu ti samí „banksters“ znehodnocují na standardních účtech. Tím víc „peněz jiných lidí“ (OPM, other people's money) to „kasinu“, zvanému finanční trhy, přihrává i touto cestou. O to víc hrozí oči pro pláč i úsporám, jež na ten hazard přistoupí jen proto, že na běžném i spořícím účtu ztrácejí hodnotu.