Na facebooku jste v den tureckého referenda informoval o tom, že na ulicích Berlína demonstrovali Turci, kteří oslavovali výsledek referenda, bylo to tak vážné?

V Berlíně jsem o tomto víkendu trávil s rodinou Velikonoce. Přiznám se, že jsem ani netušil, že se turecké referendum koná právě ve dnech těchto křesťanských svátků. Při večerním návratu do hotelu jsem byl zaskočen tím, že byl ohrazen pozemek, na němž stojí turecká ambasáda a v jejím okolí hlídkovalo několik stovek policistů. Pokračovali jsme směrem na Kurfürstendamm, kde doslova na každém rohu stála policejní jednotka a některé cesty byly dokonce zatarasené. Až poté jsme spatřili davy osob s tureckými vlajkami, které skandovaly „Když řekneš, půjdeme za tebou“ a „Když řekneš, zabijeme je“.

Policisté prohlíželi a zastavovali při ztíženém průjezdu snad nejznámější berlínskou ulicí každý vůz, který byl opatřen tureckou vlajkou, troubil či jakýmkoliv jiným způsobem vyjadřoval podporu demonstrujícím. O něco dál, kde již policie nedržela hlídky, vyvěsili z okna jednoho vozu pasažéři tureckou vlajku a významně s ní mávali na jedné křižovatce. Řidič vedlejšího vozu zastavil a napomenul je, obratem byl atakován Turkem s vlajkou, který se rozhodl nepřizpůsobivého Němce zpacifikovat. Incident jsem dále raději nesledoval, vědom si spícího dítěte na zadních sedačkách, a raději jsem pokračoval zpět do hotelu. Nervózní policisté ve mně příliš důvěry v bezpečnou noc nezanechali.

Do Německa, konkrétně do Berlína, cestujete často, o své zážitky se dělíte na sociální síti. Jak vnímáte proměnu německé metropole, případně Německa jako takového, ze svého pohledu? Je skutečně Německo v potížích, pokud jde o vnitřní bezpečnost? Mění se pocit bezpečí na ulicích?

V otázce bezpečnosti Německa a jeho celkové stability se nelze vyhnout přímé souvislosti s neúměrně vzrůstajícím počtem imigrantů různých národností a vyznání. Před několika desítkami let začali do Německa proudit první Turci, kteří ve své době znamenali pro Německo levnou pracovní sílu a na oplátku za německou vstřícnost a přijetí do této donedávna velmi rozvinuté a civilizované evropské země chovali vůči místním zákonům, tradicím a morálním principům úctu, a žili tak v symbióze s místními obyvateli. Bohužel musím konstatovat, že mladší generace těchto Turků a dalších cizinců, jejichž rodiče či prarodiče byli vděční, že mohou žít a pracovat v Evropě, pojali své působení zde jako samozřejmost a svým chováním dávají jasně na odiv, že se v jakémkoliv ohledu nehodlají přizpůsobit zdejším normám. Troufám si tvrdit, že mladí Turci a mladí Arabi se zde tak jako všude v Evropě chovají poněkud parazitickým způsobem. Jednoduše řečeno, velká část imigrantů se chová tak, jako by jim Německo patřilo, a tak se k nám – turistům, stejně jako k domorodým Němcům chovají s patřičným despektem a svébytně demonstrují svou neúctu k naší historii, tradicím, kultuře a nezřídka kdy i k zákonům daného státu.

Dle mého názoru došlo ze strany mladých a nově příchozích imigrantů k vypovězení jistého společenského konsenzu, nepsané dohody o vzájemné toleranci a respektu mezi příchozími a státem, který je přijal. Jak jinak si lze vysvětlit, že při svých hlasitých a bujarých oslavách či demonstracích skandují imigranti v ulicích svá hesla v němčině. Komu jsou tedy výroky o podpoře prezidenta Erdogana a oddanosti k němu určeny? Neměli bychom je v ohledu na současnou rétoriku znovu zvoleného prezidenta Turecka považovat za výhružky či za počátek genocidy evropské společnosti?

Jak vnímají současnou situaci němečtí občané, se kterými máte možnost hovořit? Jak vnímají turecké, arabské či africké spoluobčany, přičemž se to pokusme trochu diferencovat, prosím. Jak z hlediska bezpečnostního, tak ekonomického či sociálního?

Němci ze své podstaty nejsou schopni otevřeně vystupovat proti imigrační politice, kterou jejich země podporuje. Síla a množství cizinců, kteří se v této zemi koncentrují, jsou příliš velké, stejně jako bezpečnostní hrozba, která z této situace vyplývá. Němci byli vždy velmi korektní a oddaní své vlasti a své vládě, ať to již z historického hlediska bylo pro zbytek Evropy přínosem, či naopak. Dnes je situace odlišná v tom, že zatímco v minulém století se Německo na úkor jiných států rozpínalo, a hlásalo očistu světa od méněcenné rasy, dnes musí Němci na vlastním území těmto cizincům vyklízet prostor. Vláda Angely Merkelové nepokrytě zvýhodňuje a upřednostňuje imigranty před rozenými Němci, ale samotní obyvatelé Německa nemají odvahu ani sílu tuto destrukci zvrátit. Svůj nesouhlas proto vyjadřují méně nápadnými a právně (zatím) nepostihnutelnými způsoby. Někteří se schází v místech, která měla velký význam v době nacistické éry Německa, jiní se oblékají do módních značek, které se jasně staví v současné imigrační krizi na stranu původní Evropy. Podotýkám, že tito lidé nejsou příslušníky žádné radikální strany ani nesympatizují s nacistickým režimem, nemají však jinou možnost, jak vyjádřit svůj nesouhlas, aniž by za to byli ve vlastní zemi souzeni.

Domnívám se, že Němci, tak jako většina Evropanů, nerozlišují, zda do jejich země přichází Turci, Syřané, Afghánci, nebo černoši z Nigérie. Jsem však přesvědčen, že největší strach panuje nyní z počínání tzv. IS, ten evokuje v lidech nemalé obavy.

Zaměříme-li se na ekonomickou stránku uprchlické krize, je třeba zmínit, že každý imigrant, který je přijat do Německa, obdrží od německé vlády ubytování, ošacení, stravu a podporu ve výši kolem 600 – 700 eur, nemůžeme se proto divit, že ve společnosti panuje velmi napjatý vztah pracujících k těmto cizincům, kterých si Německo váží více než vlastních důchodců, nebo třeba Čechů zaměstnaných v německých filiálkách. Takovou výši platu totiž někteří nedostanou ani za 40 hodin práce týdně, uprchlíkům však stačí dostatek drzosti a správný původ. Důvody společenské nestability jsou tak zcela zřejmé, není výjimkou, že celé rodiny imigrantů se vozí v luxusních vozech, chodí v drahém oblečení, přespávají v nejdražších německých hotelech. Nejnovější iPhone je pro každého mladého imigranta samozřejmostí, není divu, když jak jsem se dočetl v českém tisku, jsou známy stovky případů, kdy imigranti pobírají dávky souběžně v několika městech pod různými jmény.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že společenská agresivita narůstá v okamžiku, kdy se tito „noví Němci“ odění v penězích německých daňových poplatníků ocitnou třeba v salonku pětihvězdičkového berlínského hotelu a rukama vyjídají pokrmy ze servírovacích nádob. Myslíte, že si obsluha dovolí takového hosta na jeho nevhodné chování upozornit? Těžko, nikdo nechce být obviněn z rasové nesnášenlivosti.

Bezpečnostní hledisko je logickým vyvrcholením této cílené likvidační politiky, kterou vůči evropským národům vedou samy evropské vlády v čele s Německem. Nebudu překvapen, pokud Němci povstanou a začnou řešit problém svými osvědčenými způsoby, osobně se však obávám, že dějiny půjdou vstříc spíše druhé straně.

Jeden německý známý mi asi před půl rokem, když jsme se setkali v Praze, na otázku, jak se mu nyní žije v Německu, odpověděl: „Děkuji, jsem rád, že jsem v Praze.“

Je dle Vás přehnané bát se jezdit do Německa, či konkrétně do Berlína? Měl jste někdy vyloženě nebezpečný incident, při kterém jste se bál o sebe či svou rodinu?

Pokud je v současnosti nebezpečné žít v Evropě, pak je nebezpečné i jezdit do Berlína či Bruselu. Je samozřejmé, že místa s vysokou koncentrací imigrantů lze označit za riziková či snad více nebezpečná, řadě incidentů se vyhnete tím, že si lidí kolem sebe prostě nevšímáte, neřešíte, zda vstupují do kolejiště, nereagujete na jejich provokace, neupozorňujete je na zákazy, které setrvale porušují, a i když Vám je z jejich chování občas nevolno, rozhodně se k němu nijak nevyjadřujete.

Bohužel nelze každé setkání s bandou muslimské mládeže vyřešit tak snadno. Mám velmi nepříjemnou zkušenost z metra se skupinkou puberťáků arabského původu, kteří velmi chytře až strategicky obsadili všechny přístupové cesty na stanici, další z nich akci koordinoval z patra nad zastávkou metra. Tato skupina mladíků si vyhlédla „oběť“ a tu během mžiku okradli a utekli. Osobně jsem viděl, jak taková skupina asi 10 kluků kolem 14 let připravila během dvou minut dívku, která čekala na metro, o telefon i se sluchátky a obsahem kabelky. Myslíte, že někdo z kolem stojících mužů zareagoval?

Dnes při jízdě berlínským metrem jen s nostalgií vzpomínám, jaké to bylo před lety, když nás s malým dítětem pustili Němci v metru sednout. Teď jsme rádi, když nás cestující v tom samém berlínském metru po cestě neokradou.

Jak Vy osobně na základě svých zkušeností nahlížíte na budoucnost Německa či Evropy jako takové? Hovoří se o údajném nebezpečí z Turecka, hovoří se o islámském terorismu zakořeněném v přistěhovaleckých komunitách, hovoří se o nebezpečí útoku z Ruska. Z čeho má a nemá strach Daniel Rovný?

Já osobně nerozlišuji terorismus islámský, turecký či jiný, hrubě ho odsuzuji, ať se děje v jakékoliv části světa. Vše nasvědčuje tomu, že se blíží doba velkých dějinných změn, tedy změny nastavení světa tak, jak ho známe. Již od dětství se bojím válečného konfliktu, zejména při představě použití jaderných zbraní, byl jsem hodně ovlivněn filmy jako „My, děti z Nagasaki“ a podobně. Hrozbu jaderného útoku považuji za fatální pro celou naši planetu.

Dnes, když pozoruji harašení zbraní nové americké administrativy, která se dle slov prezidenta Trumpa chystá napadnout Severní Koreu, u níž jsem přesvědčen, že patří do zemí disponujících arsenálem jaderných zbraní, nejsem zrovna klidný. Doufám proto, že Donald Trump dříve, než dojde k nezvratným událostem, zjistí stejně jako jeho moudrý předchůdce Ronald W. Reagan, že tak jako Ukrajina je předměstím Ruska, tak Severní Korea je předměstím Číny a každá z těchto velmocí si své předměstíčko zamete sama. Za takových okolností lze jistě očekávat, že i tyto velmoci nebudou směřovat svůj zájem na Trumpovy problémy mexické hranice.