Které body vývoje byste zhodnotil jako nejzásadnější pro českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Jak se zpětně díváte na vstup do evropských struktur?

Jestliže člověk vstoupí do nějaké organizace, spolku či klubu, je to proto, že ho činnost tohoto uskupení zajímá a chce se podílet na jeho práci a aktivitách. Zároveň tím také dává najevo, že vyznává určité hodnoty, normy či vzorce chování. Česká republika dala jasně najevo, do kterého civilizačního okruhu patří, když vstoupila do Severoatlantické aliance a stala se členským státem Evropské unie, čemuž předcházely dva zásadní úkony, to jest stažení ruských okupačních sil z našeho území a rozpuštění Varšavské smlouvy. Vstup do struktur NATO a do společenství státu EU jsou bezpochyby dva nejzásadnější kroky, co se týká geopolitické pozice, které naše republika za posledních pětadvacet let podnikla.

Tím se přihlásila k principům, v nichž je zakotvena západní civilizace, což jsou křesťanské hodnoty se svými hebrejskými a antickými kořeny. Na znovuobjevení, očištění a posílení těchto kořenů a hodnot má nyní Česká republika mimořádnou šanci v klidu pracovat, neboť je jí zaručena historicky naprosto bezprecedentní bezpečnost, o níž jsme si mohli např. v době tzv. první republiky nechat jen zdát. Je to práce lopotná, leč nezbytná, jestliže nechceme, aby se naplnil výrok Alexandra Solženicyna: „Chcete-li zničit národ, odřízněte jej od jeho kořenů.“

Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA, zároveň je kritizována česká politická praxe za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Vztah naší země ke Spojeným státům americkým je podmíněn historickou zkušeností a faktem, že USA jsou v současnosti stále jedinou dominující světovou velmocí. Vztah k USA je tak (nejen) pro ČR naprosto klíčový. USA udělaly v posledních dvou dekádách řadu geopolitických chyb, avšak na druhou stranu je nutné připomenout, že na ně pomalu celý svět ustavičně vkládá odpovědnost za téměř jakékoli lokální válečné konflikty a nepokoje. Stálo by za zamyšlení, jak by se v podobné roli zachovala nějaká jiná velmoc – např. Čína či Rusko. Není přitom možné opomenout to, že americká politická reprezentace je za tyto chyby (například invaze do Iráku v roce 2003) doma silně kritizována a nese si za ně také politickou odpovědnost. Podobnou úroveň kritiky a reflexe bychom v Číně či Rusku hledali marně.

Evropská unie je na rozdíl od USA velmi složitá struktura skládající se z množství suverénních států, které prošly peripetiemi různorodých historických zkušeností a ideologických kotrmelců. Již Alexis de Tocqueville věděl, že Spojené státy jsou spíše pragmatické, zatímco Evropa ideologická. Proto zejména bezpečnostní a zahraniční politika EU je velmi těžko uchopitelná. I po strukturální reformě provedené Lisabonskou smlouvou vyžaduje v této oblasti komunitární právo jednomyslné rozhodování všech členských států. Rozdílnost kultur jednotlivých států EU ovlivňují také jejich geopolitické priority. Ukázkovým případem mohou být Řekové, kteří v současnosti využívají své vazby na pravoslavné Rusko, když hrají s EU hru o to, jak financovat svůj megagigantický dluh.

Afinita některých našich politiků a části veřejnosti k Rusku je zřejmá. Tíhnou k němu zejména lidé, kteří vyrostli v dobách socialismu a jsou zvyklí v některých věcech, zejména co se týká lidských práv a základních demokratických principů, dělat kompromisy. Dále si myslím, že k současnému Rusku také upínají zraky ti, kteří hledají vysvětlení dnešního komplikovaného stavu světa v různých konspiračních teoriích. Jako největší zlo se jim pak jeví Západ vedený Spojenými státy, a Rusko s Putinem v čele je pro ně obětí tohoto spiknutí. Pro mnohé je také Putin spasitelem, zvěstovatelem éry nové společnosti, která nahradí rozpadávající se společnost západní provenience. Jak se v nedávné historii naplnily naděje vkládané do falešných mesiášů, víme.