Začnu úplně čerstvou zprávou. Policie zaslala opětovně do Sněmovny novou žádost o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka kvůli Čapímu hnízdu, které patří do Babišova koncernu Agrofert. Co podle vás teď nejspíše nastane? Budou oba vydáni? Andrej Babiš mezitím ohlásil, že už má téměř složený svůj vládní tým. Zatím ale stále nemá zajištěnou podporu pro důvěru své menšinové vlády...

Policie jinou možnost asi neměla. Podle mého názoru ale není důležité, zda bude Babiš a Faltýnek vydán, či nikoli. Vyšetřovatel se pokouší uplést z pilin bič. Možná, že Babiš spáchal spoustu jiných lumpáren, ale Čapí hnízdo mohlo být nanejvýš přestupkem, a to ještě přestupkem, kterého se Babiš nedopustil. Vládu rovněž není problém složit, jde ovšem o to, jaká bude. Možná Babiš i trochu taktizuje. Třeba hledá ještě nějakou přitažlivou osobnost, nebo naopak si chce někoho ušetřit pro případné druhé kolo. Pokud jde o důvěru v některou z Babišových vlád, tak bych na jeho místě neměl obavy. Některé strany si předčasné volby nemohou dovolit a ti, kteří se za tyto strany dostali do této Sněmovny, už vůbec ne. Proto předpokládám, že pod hrozbou opakovaných voleb vyměknout. Nedivil bych se, pokud by Babiš spojil hlasování například o státním rozpočtu s hlasováním o důvěře vládě, aby realitou opakovaných voleb, které mohou přijít velmi brzy, některé strany a některé poslance trochu postrašil. Navíc, část politických stran se stala nestabilními a mohou se ještě dít velmi zajímavé věci.

Se žádostí policie souvisejí další události, které se v pondělí odehrály v Poslanecké sněmovně – zasedání poslanců totiž dominoval spor o to, kolik členů by měl mít mandátový a imunitní výbor, který se bude žádostí policie zabývat. Bylo zajímavé, že do diskuse o mandátovém a imunitním výboru se jako jediní nezapojovali sociální demokraté. Podle informací ParlamentníchListů.cz to je ale proto, že přistoupili na dohodu s hnutím ANO, kdy mají slíbeno křeslo místopředsedy Sněmovny pro dosavadního předsedu Jana Hamáčka. Dokáže si podle vašeho soudu nakonec hnutí ANO za „vstřícnost“ vybojovat ústupky politických stran?

Jsou to nepodstatné hrátky. Vedou jen k tomu, že si Babiš kolem sebe může rozestavit slabé hráče, kteří jsou na něm závislí. Hamáček mezi ně patří. Kalouskův blok se v rozdávání prebend dostává do izolace.

Naznačila snad tato první schůze Poslanecké sněmovny, že se poslanci napříč politickým spektrem budou do sebe slovně zakusovat hlava nehlava a více než dříve? Spojení opozičních stran do Demokratického bloku jistě není jen nějaká náhoda, zvláště když v něm dominuje osoba Miroslava Kalouska. A Kalousek v souvislosti s poměry ve Sněmovně mluví o „opoziční smlouvě 2“. Sněmovna musí podle něj zabránit ústavnímu puči, menšinové vládě bez důvěry... Jak se na jeho aktivity díváte?

Kalousek je dobrý vojevůdce. Tentokrát má ovšem malý problém. Chybí mu vojsko, kterému by velel. Tak se odhodlal k partyzánské válce. Může počítat a také počítá s podporou současné globální moci. Ta má ovšem i jiné starosti. A tentokrát vstoupil do hry zcela nový prvek. Poslanci jsou nyní vystaveni nikoli jen tlaku ze strany současné globální moci, ale také tlaku zdola. Ze strany veřejnosti, která se učí chápat, o co jde. Pokud se tedy Kalousek odhodlal k válce bez regulérní armády, bude to mít těžké, protože nemůže počítat s podporou domácího obyvatelstva.

O víkendu zasedal Ústřední výkonný výbor ČSSD. Výsledek? Podle médií téměř žádný. Strana stále hledá nového lídra, ale přitom ÚVV ČSSD nerozhodl o přímé volbě předsedy a nechá prý rozhodnutí až na delegáty mimořádného sjezdu, který je svolán na 18. února. Podle zaměstnanců Lidového domu ale v ústředí strany vládne chaos, bossing, šikana, alkoholismus a ve stranické pokladně se objevují černé peníze... ČSSD navíc kvůli dluhu nemá peníze, a teď dokonce probleskují úvahy o tom, že partaj v nouzi prodá Lidový dům. Co si o tom všem myslíte?

Většina těch, co mají blízko k epicentru moci v ČSSD, se snaží už jen zametat stopy. Problém ČSSD je v tom, že vnitrostranická opozice se doposud na nic nezmohla. Nejedná akčně, ale postaru. Ztrácí čas a odchodem členů i sílu. Podrobně jsem si přečetl Zimolových 10 tezí k restartu ČSSD a následně je i komentoval, viz: http://radimvalencik.pise.cz/5187-restart-cssd-ne-zatim-prazdne-teze.html Vyčichlá klišé. Tak například v době, kdy občané pociťují, že přibývá problémů, že se problémy neřeší, že jsou ohrožovány jejich základní jistoty, není možné úspěšně předstoupit před veřejnost s programem „starého typu“, tj. výčtem slibů (či jinak řečeno – definování priorit). Volič chce – aniž si to třeba uvědomuje – objasnění toho, co je příčinou problémů, kdo je jejich původcem a kdo může za to, že se problémy neřeší, s čím se budeme muset porvat, jak problémy řešit, jak on sám (volič či příznivec ČSSD) se na řešení problémů může podílet, jak je i současný stav ČSSD součástí i důsledkem příčin těch problémů, se kterými se potýkáme.

Ani v KSČM není situace zrovna přehledná. Prý tam brzy nastane boj křídla Vojtěcha Filipa a Jiřího Dolejše s místopředsedou Josefem Skálou, který chce kandidovat na předsednický post. Zatímco Dolejš hovoří o „omlazení strany“, Skála chce, aby byla partaj ostřejší a revolučnější. Podle mnohých to je ale cesta zpátky. Má KSČM šanci na své „znovuzrození“?

I další strany mají problémy. Lidovci i ODS. Vtažení ODS do Kalouskova bloku situaci v této straně vyhrotilo, protože někteří matadoři přišli zbytečně o pozice, na které byli zvyklí. Pokud jde o KSČM, tak pro tuto stranu platí ještě více než pro ČSSD, že v době, kdy problémy narůstají a neřeší se, nemůže politický subjekt, který nehájí privilegia majetných, ve svém programu tuto skutečnost ignorovat. Nemůže na politický trh vstoupit s nefunkčním produktem – programem nesplnitelných slibů, místo programu, který vychází z identifikování příčin problémů a nabízí realistickou a perspektivní vizi jejich překonání. V soupeření různých skupin v KSČM vyhraje ten, kdo toto pochopí, protože členové a vlivní příznivci KSČM jsou v odhalení této samozřejmosti dál než jejich vedení, které se příliš naučilo chápat politiku jako hrátky či handly ve Sněmovně.

Minulý týden jsme si připomněli výročí listopadových událostí roku 1939 a 1989. V souvislosti se sametovou revolucí opětovně – a už poněkolikáté – vzplanuly debaty o tom, zda se máme nyní lépe než „za komunistů“. A hlas lidu není v této souvislosti zrovna jednoznačný. Máte pro to nějaké vysvětlení? Jak se podle vás Češi se svátkem 17. listopadu popasovali?

Všimnul jsem si především toho, že připomenutí 17. listopadu bylo letos velmi rozpačité. Na Národní třídě i na Václavském náměstí. Étos se vytratil. A žít jen z paušální kritiky minulého režimu, od kterého nás dělí už 28 let, začíná být trapné. Podle mě je to důsledkem těchto tří faktorů: 1. Absence vize a následná ztráta étosu. (Havlova „pravda a láska“ se změnila v kult lokálního i globálního pokrytectví.) 2. Listopad proběhl přesně v logice „nové třídy“ Milovana Djilase, ale ta se nezbavila návyků slouhovství, nebyla schopna se prosadit a dostává se do autu, což cítí velmi bolestně a snaží se sugerovat sama sobě, že realita je jiná, než jaká je. 3. Ignorováním (a v určitém smyslu i „vyzmizíkováním“) role vnitrokomunistického odboje z přípravy a průběhu 17. listopadu 1989 byla vytvořena představa o takovém průběhu historických událostí, které člověk disponující kritickým myšlením nemůže uvěřit (a tak se shlukují jen ti, co kritickým myšlením nedisponují), což jsem podrobně rozepsal ve dvou komentářích:

http://radimvalencik.pise.cz/5179-letosni-podivne-pripomenuti-17-listopadu-1.html a http://radimvalencik.pise.cz/5180-letosni-podivne-pripomenuti-17-listopadu-2.html

Líbil se vám Koncert pro budoucnost, kde vystoupili někteří prezidentští kandidáti? Mimochodem, kandidát Michal Horáček si stěžoval médiím, že na rozdíl od tří dalších kandidátů – Marka Hilšera, Jiřího Drahoše a Pavla Fischera – nedostal prostor hovořit na pódiu...

Nepřipuštění Michala Horáčka patří mezi největší pikantnosti letošního 17. listopadu. Už tu máme zprivatizovaný veřejný prostor a cenzuru i mezi „vyvolenými“. K tomu si dovolím ocitovat z vyjádření organizátorů „Koncertu pro budoucnost“ k neúčasti Michala Horáčka: „Pozvaní kandidáti byli vybráni na základě souladu jejich postojů s hodnotami 17. listopadu a následně na základě jejich dosavadní veřejné známosti a prostoru kandidátů promlouvat k veřejnosti. Cílem bylo podpořit ty, kteří ho z dlouhodobého hlediska tolik neměli.“ Pokud jsem to správně pochopil, tak zdůvodnění organizátory poměrně prestižní a medializované akce (mj. i přímo ve zpravodajství ČT) bylo opřeno o „kompenzační“ důvody: Michal Horáček je už beztak velmi viditelný a úspěšný kandidát, tak jsme se rozhodli dát prostor outsiderům. Lze vymyslet ještě větší hloupost?

V souvislosti se 17. listopadem jste byl spolu s disidenty a komunisty hostem pořadu ČT Máte slovo. Překvapila vás tato debata, dala vám nějakou novou úvahu k zamyšlení a inventuře toho, jaká je naše 28 let trvající cesta v demokracii? Dělo se ve studiu něco zajímavého?

Ve studio se dělo to, co bylo vysíláno. Divák o nic nepřišel a užil si. Já jsem se při vstupu na kolbiště necítil jako gladiátor, ale kladl jsem si za cíl připomenout významnou roli vnitrokomunistického odboje při přípravě 17. listopadu a ještě hodně dlouho po něm, když ještě zdaleka nebylo rozhodnuto. Do změny režimu se zapojilo, statečně a nezištně, i s vědomím možných negativních dopadů na ně samotné, obrovské množství komunistů či členů tehdejší KSČ. Ne kvůli kariéře, ale kvůli jednotě celé země, o kterou šlo a která vydržela poměrně hodně dlouho, ještě v době nezbytných transformačních kroků v ekonomice. Těmto lidem ještě nikdo nepoděkoval, ačkoli pro naši zemi udělali velmi mnoho. Z tohoto hlediska mě zklamal Daniel Herman. Byl úplně jiný než před léty, kdy jsem s ním měl příležitost vést moudrou a svěží debatu o významu sekularizace pro Evropu. Nyní působil jako člověk, který se uzavřel do svých schémat. Vidět jen represe padesátých let a přehlížet obrodný étos let 60., který zastavila až okupace, to je pohled nedůstojný kvalifikovaného odborníka, kterým by měl jako bývalý šéf ÚSTRu být. Asi se ti hoši, kteří tam působí, tak navzájem prokádrovali, že z toho úplně zblbli. Varovat komunisty, že si chtějí lehnout do postele s Babišem, když – jak mu správně Pavel Kováčik připomněl – on sám s tím Babišem v posteli leží dost dlouho a až doposud, to už je fraška. Stejně jako nevidět, že lidovci byli vždy u toho, po celých více než čtyřicet lidově-socialistických let. Je to o té biblické třísce v oku bližního a trámu v oku vlastním.

Prezident Miloš Zeman je na státní návštěvě v Rusku. Co tato jeho cesta přinese kromě dehonestování samotného Zemana, že nás opět „tahá na Východ“?

Nikdo nás nikam netahá. Jsme tu ve středu Unie, máme své sousedy, s nimiž sdílíme obdobné problémy. Z tohoto hlediska jsme spíše svědky absurdního kaceřování nás a zemí s podobným osudem i v podobném postavení, jako je naše, ze strany těch takzvaně rychlejších. Těch, které stále ještě sestavují vládu a nedokážou se dohodnout, jak s uprchlíky. Těch, které z nás tyjí jak přes vlastnictví našich firem a bank (300 miliard v dividendách), tak i přes obchodní marži (odhadem také 300 miliard). Myslím, že každý rozumný politik by měl dát přednost přímé podpoře obchodu s Ruskem před reexporty přes Německo a další země. Že se ke své zemi Miloš Zeman chová jako řádný hospodář, zatímco mnozí jiní jen jako protektorátní administrativa, to mu mezi normálními lidmi body neubere.

Poměrně ostrou diskusi u nás vyvolal článek na webu ruské armádní televize Zvezda, podle kterého by Československo mělo být vděčné SSSR za invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Materiál vyvolal v úterý mezi českými politiky rozruch a mnozí dokonce tvrdili, že se měl Zeman otočit na podpatku a z Ruska odletět. Podle ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka by Zeman rozhodně o této věci v Rusku neměl mlčet a sdělení Zvezdy by měl veřejně odmítnout. Sám Zeman uvedl, že není vyloučeno, že se proti článku na ruském webu skutečně ohradí a zřejmě to bude na středečním setkání s předsedou ruské vlády Dmitrijem Medveděvem...

Tak k tomu mám pár poznámek. Za prvé byl článek napsán blogerem do rubriky, která nepodléhá schvalování. Jinými slovy – organizátoři provokace se nedostali „výš“, k více oficiálnímu vyjádření stanoviska, které je urážkou i provokací, což samo o sobě je už neúspěchem akce. To, že několik našich politiků a mediálních mágů dostalo s předstihem informaci o provokaci a byli „nabrífováni“, jak mají vystupovat, tak na to si musíme zvyknout, resp. musíme počítat s tím, kam až jsou schopni manipulátoři zajít.

Okamžitá a důrazná reakce Zemana nabourala plány manipulátorů – nepočítali totiž s ní, protože už ztratili soudnost a nejsou schopni vyhodnocovat situaci – a tak zbyly jen křečovité reakce, např. Jana Farského ze STAN v Událostech, komentářích ČT 24. Na účinkování Farského ve zmíněném pořadu ČT 24 stojí za to se podívat, ať víme, kdo je kdo; zde je odkaz: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/217411000371121/

Nakonec snad jen okrajová poznámka na adresu těch, kteří říkají, že z hospodářského hlediska nemá Zemanova cesta do Ruska větší význam, protože 80 procent produkce vyvážíme do západních zemí. Ano. Ale z těch západních zemí jde významná část právě do Ruska, embargo neembargo, respektive pro silnější země embargo jaksi neplatí, a zboží tam jde i se ziskovou marží. To vše je mimo jiné i jeden z důvodů, proč Zemanova návštěva, a i Zeman sám, tak vadí a proč byla provokace připravena.