Někteří označují rok 2015 za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl jste na řadě jednáních kolem Ukrajiny. Jak vidíte její vývoj?

Ukrajina má ještě dlouhou cestu před sebou. O tom není pochyb. O to víc potřebuje naši podporu. Je v našem zájmu, aby Ukrajina byla stabilní a prosperující zemí. Vyčítat Ukrajině, že jdou reformy pomalu, je velmi pokrytecké. Vždyť je to země, kde probíhá ozbrojený konflikt a které Ruská federace ukradla část jejího území. Když Ukrajina potřebovala vojenskou pomoc, všichni se na ni vykašlali, když potřebovala alespoň zbraně, aby se mohla sama bránit, posílaly se jí obrazně řečeno gumovky, pláštěnky a brýle, aby na nepřítele asi lépe viděla. Když teď potřebuje především finanční pomoc, všichni se vymlouvají na pomalé reformy na Ukrajině, tak jí můžeme dát alespoň trpělivost z naší strany, když už nic jiného.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Především se nedodržovala pravidla, která si EU sama nastavila. Ochranu vnější hranice měly i za současných smluv v kompetenci státy, které ji sdílejí. Z rozpočtu EU na to také dostávaly peníze. A je to tak správně. Řecká nebo italská hranice Schengenu není totiž jen hranicí Řecka či Itálie, ale je to i hranice celé EU, tzn. i naše. Migrační krize ukazuje, ze řada nástrojů byla neúčinná. Za to, že to nefunguje, nemůže Schengen jako takový, ale jednotlivé státy. Evropě vždy trvalo vše strašně dlouho. Promarnila celý jeden rok. Má teď přes zimu poslední šanci, myslím si, aby dokázala, že umí lépe kontrolovat své vnější hranice a neztratila tak již pošramocenou důvěru lidí. Evropská unie jsou jednotlivé státy, záleží tedy především na nich. Věřím, že to EU zvládne. Nic jiného jí totiž nezbývá.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Prezident Zeman rozděluje a dle všeho rozdělovat bude. A dělá mu to očividně ohromnou radost. Kromě Putina a komunistů v Číně ho ve světě nikdo nebere vážně, tak se snaží získat popularitu svými populistickými výroky alespoň doma. Prezident by měl v těchto vypjatých chvílích společnost sjednocovat a otevírat prostor pro konstruktivní debatu a také do ní něčím přispět. Namísto toho společnost rozděluje a nabízí jen černobílé vidění světa, které však velké části společnosti vyhovuje.

To samé se podle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice.

Extrémní a populistické názory jsou ve společnosti vždy. To, že ale najednou ve větším měřítku padají na úrodnou půdu, je z části dílem i nás všech politiků, kteří se neumíme ve složitých časech spojit a bojovat proti tomu a nabízet srozumitelně smysluplná řešení. Lidé v Evropě musejí mít pocit, že to EU zvládá. Zatím takový pocit nebyl převažující a nutno podotknout, že oprávněně. To se teď začalo trochu měnit a věřím, že Evropa svoji cestu najde.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?  

Putinovo syrské dobrodružství je součástí jeho globální strategie, která má za cíl vehnat Západ do úzkých, rozdělit ho a oslabit, o tom jsem přesvědčen. Rusko mohlo být již dávno součástí mezinárodní koalice v boji proti IS. Nebyl to Západ, kdo ho vyloučil, ale byla to Moskva, která si jako podmínku spojenectví stanovila rehabilitaci diktátora Asada. Rusko je stále v izolaci. Porušilo mezinárodní právo na Ukrajině a jeho ambice ve světě neodpovídají realitě ani ekonomické síle Ruska. Ekonomika se propadá a Kreml čeká problémů víc než dost. To, že někdo disponuje jadernou zbraní, ho ještě neopravňuje k tomu, aby mohl vládnout půlce světa, jak si to Putin asi představuje. Francie i Velká Británie tuto zbraň mají také, ale již více než padesát let tuto ambici nemají.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

V samotné Sýrii jsou miliony vnitřních uprchlíků, tedy lidí, kteří museli opustit své domovy, aby utekli před zvěrstvy Islámského státu či brutalitou Asadova režimu. Chtěl bych vědět, jak dlouho by dotyčný pán v takovém prostoru bez perspektivy vydržel. A pokud si myslí, že všichni tito lidé jsou teroristé, tak je mi ho líto. Tím neříkám, že mají všichni lidé právo na to, aby je Evropa přijala, a také tím neříkám, že je v pořádku, když válečný uprchlík nezůstane v první bezpečné zemi, do které se dostane a která je schopna se o něj postarat.

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka“. Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?

Oskar Krejčí se mýlí. V teoretické rovině má pravdu. Nelze ji ale aplikovat na současnou praxi, přestože současná spíše izolacionistická politika Obamovy administrativy přispěla k řadě průšvihů. Výsledkem politiky tzv. restartu s Ruskem je to, že si Putin zabírá území, kde chce. Výsledkem masivního stahování vojáků z Iráku je z části i to, co tam teď vidíme. Na druhou stranu o nějaké výměně hegemonů nemůže být řeč. Z geopolitického hlediska jsou všechny oceány zcela ovládány námořnictvem Spojených států, USA jsou zemí, jehož populace tvoří jen čtyři procenta populace světové, přesto produkují čtvrtinu všeho zboží a služeb celého světa. A jak píše ve své knize George Friedman, což je autor, kterého byste měli číst spíš nežli pana Krejčího, přestože existuje v USA velké znepokojení nad závislostí na zahraniční energii, jsou Spojené státy ve skutečnosti stále jedním z největších producentů energie. To, že potřebují ještě další polovinu energie ze zahraničí pro svůj rozvoj, poukazuje na velikost tamní ekonomiky.

Kdo na politické scéně příští rok posílí a kdo podle vás propadne? Ať už díky krajským volbám, nebo případným otřesům ve vládní koalici?

Na to si musíme opravdu počkat. Kdyby to někdo přesně věděl, byl by již držitelem Nobelovy ceny. To, na co se ptáte, ukáží nejlépe až volby letos na podzim.

Nejmenovaní politici a publicisté nás straší, že nám, Čechům, hrozí ztráta svobody. Prstem ukazují zejména na Andreje Babiše. Přiblíží se příští rok cosi takového? Máme se aktuálně bát Velkého bratra?

To je klidně pojmenujte, nemusíte se bát. Nejedná se o žádné strašení. Je to realita. Socialistická vláda Sobotky a Babiše chce co nejvíce závislého občana na státu, co nejméně aktivního a svobodně se rozvíjejícího a neustále kontrolovaného občana. Tomu se pochopitelně snažíme zabránit.

Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Jak jsou podle vás tyto či případné jiné konflikty aktuální v novém roce?

Minulé roky ukázaly, že Evropa není na řadu věcí připravena. Ukázkou je právě třeba obranyschopnost kontinentu. Platí stále to samé: Pokud chceš mír, musíš se připravovat na válku. Je to smutné, ale je to tak. Právě agrese Putina ukázala, že je to velmi moudrá věta. Kdyby si alespoň na chvíli myslel, že ho v jeho aktivitách může někdo zastavit, určitě by se k zabrání části Gruzie v roce 2008 a Krymu v roce 2014 neodhodlal. Závazek NATO vydávat na obranu dvě procenta HDP splňují v současné době jen tři evropské země. A to je špatně.