Když jsem se vás před měsícem ptal v souvislosti s voláním Svazu průmyslu a dopravy po co nejrychlejším přijetí eura, říkala jste, že už jste ho u nás považovala za překonané téma. Toto úterý se ale na sněmu Hospodářské komory vyslovil premiér Bohuslav Sobotka pro to, aby si Česká republika stanovila termín, kdy společnou měnu přijmeme. Pokud by se přijetí eura stalo jedním z hlavních předvolebních témat, která část voličstva by na to mohla slyšet?

Mám silné podezření, že pan Sobotka ohledně eura říká, co mu slina na jazyk přinese, aniž by mu vůbec docházely ekonomické souvislosti. A nejspíš na to uslyší všichni ti, kdo mají poněkud nesebevědomý pocit, že jsme malí, bezmocní, a s eurem bychom se etablovali do jakéhosi VIP klubu.

Jenomže to je naprostá naivita. Jaké efekty by mělo na českou ekonomiku zavedení eura, jsme si mohli během intervencí nanečisto vyzkoušet, protože jeho přijetí v podstatě simulovaly. Naštěstí jsme si to zkoušeli jen relativně krátce a hlavně vratně. I tak to stihlo na naší ekonomice napáchat škody. Ty škody nejsou na první pohled úplně zřetelně vidět, protože pro většinu lidí je složité porovnat stav dnes s  imaginárním stavem, ve kterém jsme mohli být bez intervencí. Ale přesto se všichni shodnou, že jedním z největších problémů naší země jsou nízké mzdy. Málokdo už k A dodá taky B, totiž že intervence byly jednou z jejich příčin: příliš slabá koruna totiž tlačila podniky k tomu, aby konkurovaly nízkou cenou, nikoliv vysokou kvalitou. To s sebou logicky neslo tlak na snižování mezd a přeorientování od drahých technologií k výrobám s vysokým podílem levné práce. Neboli stále víc se zvýrazňoval charakter naší země jako levné montovny. K tomu navíc dopomáhaly pofiderní investice podporované českou vládou, jako třeba sklad Amazonu. Jinými slovy: tahle simulace „jakoby-přijetí“ eura nám vespolek dopomohla leda tak k nízkým platům.

Předseda vlády argumentoval tím, že po letošních parlamentních volbách ve Francii a v Německu nebude eurozóna čekat na zbývající země EU, a pokud bychom euro nepřijali, stalo by se Česko fakticky členem „druhé kategorie“. Není tohle dostatečně pádný argument?

On se snad s Řeckem, které je v eurozóně, někdo baví jako rovný s rovným? Nebo se tím myslí diktát z Mezinárodního měnového fondu? A Švýcarsko, které nejen že nemá euro, ale ani není v Evropské unii, je bezvýznamné? A můžeme jít ještě dál. Myslím, že v Bruselu již pochopili, že výrazným rozšířením EU i eurozóny si pod sebou podřízli větev. Okrajové země jsou Bruselu jen koulí na noze. Nyní Brusel rozhodně nebude o další rozšiřování o další potížisty typu Slovensko, Maďarsko, Česko stát. Takže i kdybychom se my nakrásně rozhodli, že chceme euro, ještě to vůbec nic neznamená, protože do eurozóny se nevstupuje – do eurozóny je přijímáno. A my s moc velkou ochotou přijímáni nebudeme. A bylo by to pro nás jen dobře!