Od roku 2003 pracujete v Malšicích jako ředitel místní základní a mateřské školy. Proč jste se rozhodl vyměnit poměrně stabilní a uznávané povolání za práci v politice? Nebo byste jako senátor zůstal ředitelem i nadále?

Tuto otázku jsem si kladl dlouho. Mám sedět na dvou židlích? Odpovědět na ni mi pomohl úspěšný senátor a současný europoslanec Jaromír Štětina, který mi v osobním rozhovoru potvrdil, že Senát je plný primářů a dalších lidí z praxe. Mluvil o tom, jak je důležité, aby v Senátu zasedali právě lidé z praxe, a ne lidé poznamenaní dlouholetým působením ve vrcholné politice. Také já chci zůstat člověkem z praxe, který do vrcholné politiky přinese racionální a praktický pohled.

Jak byste se chtěl naopak z pozice senátora zasadit o podporu školství? Kde vidíte největší úskalí?

Senát má důležitou roli v legislativním procesu. Může předkládat návrhy zákonů a posuzuje návrhy, které prošly Poslaneckou sněmovnou. Rád bych proto zasedal v senátním výboru pro vzdělávání, abych byl přímo u zdroje a mohl se zasadit o to, že reformy školství budou napříště opravdu rozumné a systémové, protože rozumnost a systémovost dnes postrádám nejvíce. Před pěti lety jsme byli jako ředitelé škol tlačeni do „výkonu“, dokonce na MŠMT existoval návrh, že školy budou financovány podle výsledku testování, dokonce školám "malšické" velikosti hrozil zánik. Nyní se podřizujeme opačnému trendu, školy přejímají především socializační roli. Proto většina škol inkluzi nepřijímá, především pro její nepřipravenost.

Hodně diskutovaným tématem je nyní zvýšení platů pedagogům. Jaký plat by byl podle vás pro učitele adekvátní?

Platy vyučujících jsou o 40 procent nižší, než jsou průměrné platy jiných vysokoškolsky vzdělaných lidí. V mateřských školách pobírají učitelky dokonce o sedm procent méně, než je celkový průměrný plat v republice. Vzdělávání je přitom pro rozvoj naší země klíčové. Je třeba zajistit, aby naše žáky a studenty vedli učitelé kompetentní a motivovaní. Situace na pedagogických fakultách ale nasvědčuje tomu, že řada budoucích učitelů vlastně ani na školy nastoupit nechce, nebo si své studium vybrala vlastně jen jako určitou „únikovku“. Stejně jako v jiných oborech nám tak dělá starosti přirozená generační obměna učitelů. A není divu. Nedávno jsem potkal svého bývalého žáka, rozhodl se nakonec nenastoupit na vysokou školu a živí se jako vedoucí pneuservisu, jeho mzda přitom zásadně převyšuje tabulkový plat nastupujícího učitele. To je pro čerstvé vysokoškoláky značně demotivační. Nejde ale jen o peníze. Školství je spojeno s přemírou administrativy, každoročně například přepracováváme kvůli zanedbatelným změnám školní vzdělávací plány.

Patříte mezi kritiky novely školského zákona. Jaké podle vás bude mít důsledky na vzdělávání v praxi?

Největším problém pro mě představuje tak často mediálně skloňované slovíčko inkluze. Inkluze se stala jakýmsi strašidelným přízrakem, který se vznáší nad paní ministryní. Není ale úplně pravdou, že by si za to tak trochu nemohla ona sama. Nemůže totiž vedle sebe koexistovat model, který nutí základní školy k výkonům, které jsou pak ověřovány jednotnými přijímačkami, a zároveň masově do tříd integrovat žáky s diagnostikovanými speciálními potřebami. Pokud má být inkluze úspěšná, musí na ni být připraveni pedagogové, školy musí disponovat dostatečným počtem asistentů, psychologů i potřebným vybavením. Takové kroky se však dějí jen pomalu a těžko se do 1. září zvládnou. Navíc jsem přesvědčen, že pro určitou část žáků je inkluze vysloveně nevhodná, a proto je nezbytné zachovat systém praktických i speciálních škol.

Skutečně je na tom naše školství tak špatně, jak tvrdí kritici?

Já bych si osobně nedovolil tvrdit, že naše školství je na tom špatně. To si nemyslím. Spíše bych řekl, že by na tom mohlo být daleko lépe. Dlouhodobě se například ukazuje, že příliš velké procento absolventů základních škol jde studovat na gymnázia, se všeobecným vzděláním ale následně nenacházejí uplatnění. Na dříve prestižní střední odborné školy pak namísto dvojkařů míří trojkaři i čtyřkaři. A co pak zbyde na učňovské obory? Nemůžeme se proto divit, že náš průmysl pak jen těžko hledá kvalifikované pracovníky technických oborů. Změnit tento nežádoucí stav může jen řada opatření, která půjdou ruku v ruce. Na učitelích základních škol leží úkol pracovat s dětmi v rámci tematického celku Svět práce, a tak jako to děláme v naší škole my, lépe propojit žáky s praxí. Vzít je do úspěšné firmy, aby ztratili ostych, aby neměli pocit, že pracovat se stroji je něco méněcenného. Dalším krokem je zavést jednotné přijímací zkoušky. S těmi sice zákon počítá, ale chybí standard kvality, který by stanovoval minimální úroveň úspěšnosti pro jednotlivé typy škol a který by ředitelé nemohli obcházet jako dosud v rámci honby za optimální naplněností třídy. S tím souvisí i změna financování škol, protože ředitelům dnes často nic jiného ani nezbývá. A v neposlední řadě je to i úkol pro zřizovatele, tedy kraje, udělat sice nepopulární, ale nutnou redukci škol, která bude odrážet potřeby trhu práce.