Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život tím, jak se jí žilo před listopadem 89. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Dle sociologů na ně spíše dolehly jevy jako nejistota v zaměstnání zejména kolem ekonomické krize, zadluženost a exekuce, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Kde je původ toho, že mnozí lidé mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj?

Začnu od konce. A divíte se? V Praze bylo vždy blaze. Ale byly doby, kdy v poslední vsi byl obchod, škola, a jezdil tam autobus či vlak několikrát za den. Původ toho je v tom, co oni starší zažili a mohou porovnávat. To jsou dva režimy. Pokud se půjdete podívat na venkov, tak tam tu bídu za opravenými fasádami uvidíte. Zničené zemědělství. Podívejte na stav skotu, vepřů či drůbeže. Já vám ty tabulky dodám, zpracovali jsme je s kolegou. Stavy jsou horší, než byly v roce 1921. A to jsou čísla udávaná Českým statistickým úřadem, ne vycucaná z prstu. Dříve byla na venkově zaměstnanost, a to nejen v zemědělství, ale také ve zpracovatelském průmyslu, kde se zemědělské komodity zpracovávaly. Kde jsou dnes například „Fruty“ - továrny na zpracování ovoce a zeleniny? O jistotách nelze hovořit v ničem, tak se nedivte. Každý jeden z lidí také byl někým nějak podveden či okraden pod rouškou dobra, demokracie a tržního hospodářství. A jen vymahatelnost opravdového práva, to jen v mém případě, je ne na další rozhovor, ale na knihu.

Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala jako mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech, ale též mluvila o nevyhovujících pracovních podmínkách: lidé si někdy nemohli ani dojít na toaletu. Popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané. Jde o přehnané líčení, nebo žije podstatná část českých lidí skutečně tak bídně?

V žádném případě nejde o přehnané líčení. Lidé vám to neřeknou jen tak a na kameru či do diktafonu, bojí se o ztrátu zaměstnání, o to poslední, o čem si myslí, že to je jediné východisko ve společnosti, kde jsou peníze na prvním místě. A to je nemluvit, shrbit se a být „vděčný“, že dostanu někdy výplatu a mám práci. Mám informace od lidí z různých regionů, že v některých zaměstnáních pracují na tři směny a za 12 tisíc hrubého. Přitom je prý práce dostatek. Ano, nejlépe zadarmo, ještě aby občas do práce peníze přinesli ze svých domovů. A když se zeptáte těch ročníků z předešlé otázky, tak každý jeden nedostal v zaměstnání po sametovém kotrmelci minimálně jednou mzdu!! A o živnostnících, co nedostali za odedřenou zakázku odměnu, ani nemluvím. Například když „soutěživý vykuk“ prodal firmu Abdulovi z Džubuty, kterého nikdo nikdy neviděl, a sám se nahlásil na obecní úřad pro doručování pošty a přiletěl vrtulníkem oznámit dříčům u dalšího kámoše, že peníze jsou na cestě, jen Abdula nemohou najít v džungli.

Objevily se hlasy, že podobné novinářské počiny, jako je ten od Saši Uhlové, burcují mládež proti kapitalismu, podkopávají naše demokratické zřízení a vyvolávají nostalgii po minulém režimu. V tom smyslu se vyjádřil třeba filozof Daniel Kroupa či novinář Pavel Šafr. Podle nich takové články jen nahrávají komunistům. Podle jiných úvah si prý mizerně placení lidé za své životy častokrát mohou sami, protože u práce nepřemýšlí. ,,Ten problém je jinde. V tom, že někdo u práce přemýšlí a má trochu ambice, a někdo nezapne hlavu“, tvrdí. Kdo z nich se blíží pravdě?