Úvodem bych se vás zeptal na vaši poslední knihu Vítr, tma, přítomnost. Vy se v ní poměrně kriticky vyjadřujete na konto určitých osobností veřejného i politického života, které jsou mediálním mainstreamem považovány za, řekněme, nedotknutelné. Jednou z nich je i bývalý prezident a dramatik Václav Havel, kterého jste přejmenoval na Pižďucha. Zmiňujete ale i miliardáře Zdeňka Bakalu, kterého jste přejmenoval na Kakalu. Do jaké míry je to, co o těchto lidech píšete, realita a kde začíná literární fikce?

Vítr, tma, přítomnost je beletrie a fikce. Nicméně za každé slovo, které jsem tam napsal, si ručím. Román je zpracovaný jako koláž z vyprávění lidí, vzpomínek z archívů i otevřených zdrojů na internetu. Samozřejmě to, že je v Česku jeden konformní, mediální výklad skutečnosti je zkrátka fakt. Na druhé straně proti němu ale stojí konkrétní, živá, orální historie. Mediální vrstva je jen takový úzký obal. Pod ním se ale skrývá celá řada i tabuizovaných témat a právě v nich se nachází ty zajímavé věci. Kniha, kterou jsem napsal, popisuje pomyslnou lidovou slovesnost, sumu informací o dávné i nedávné minulosti. Součástí toho jsou pak i věci, které se nedají napsat jinak než v beletrii, novináři je nenapíšou a nedají se úplně verifikovat. Pokud vám ale ty informace podá několik nezávislých a zároveň i důvěryhodných zdrojů, můžete z toho usuzovat určitou míru pravděpodobnosti.

Kniha naznačuje i roli, kterou při „sametovém“ převratu v roce 1989 sehrály tajné služby i další zákulisní síly. Naráží i na nějaké rozpory kolem oficiální verze událostí. Jak tomu všemu rozumět?

Řekl bych, že to tehdy shrnul dobře student Bartuška. Bylo třeba zmlátit děti hlavního proudu společnosti, který byl do poslední chvíle s režimem konformní. K tomu se pak ještě přidal mrtvý student Zifčák, který nikdy nebyl. Lidé za socialismu byli ochotní udělat cokoliv, aby se jejich děti dostaly na vysoké školy. No a když ty vysokoškoláky zmlátili, tak už neměli co ztratit.

Vysvětlil bych to asi takhle. Byrokratický aparát je jako lenochod a jeho kontinuita sahá až někam do první republiky. Dokud jim ten strom, na kterém visí, nebude hořet, tak nepřehmátnou na ten druhý. To znamená, že muselo hořet, aby aparát, který tvoří základ státu, přehmátl. Mluvíme tu zhruba o jednom milionu lidí. V roce 1948 se tomu říkalo invaze bílých límečků, když komunistická strana získala milion nových členů, a právě přibližně tolik po převratu 89 stranu opustilo. Ten aparát se zároveň chová jako robot, je to zcela instinktivní jednání, postupuje cestou nejmenšího odporu.