Naposledy jsme se bavili o tom, co si myslíte o „vojenském puči“ v Turecku. Stále to samé?

Ano, ty uvozovky stále platí. Turečtí generálové několikrát v historii prokázali, že tyhle věci ovládají. To směšné divadélko v ulicích Istanbulu a Ankary, které nám televizní kanály nabídly v přímém přenosu, se rozhodně pokusem o vojenský puč nedalo nazvat.

A co říkáte teoriím, že za tím stáli Američané? Asi by se jim hodil více nějaký USA-friendly generál než nevyzpytatelný islamista, který se snaží obnovit Osmanské impérium?

Američané dělají věci jinak. Samozřejmě, že mají své lidi v ozbrojených silách, ale americký regime change je zpravidla vedený zdola – od nevládek, „opozičních aktivistů“, studentů. Pár mrtvých na straně protestujících i na straně policie je pretextem k masovým demonstracím, na jejichž pozadí se náhle vyrojí ozbrojení bandité... a je to. To jsme ostatně viděli v Sýrii, Libyi i na Ukrajině. Zpochybní se legálnost stávajících ústavních činitelů a Američané si urychleně dosadí do vedení země své loajalisty. To je jejich podhoubí. Ale nic takového v Turecku neproběhlo. Tohle si vymyslel, zorganizoval a provedl Erdogan a jeho lidé na špinavou práci.

Jak sbližování Ruska a Turecka ovlivní Blízký východ? Roman Joch řekl, že z Ruska se stal hegemon Blízkého východu poté, co Obama vyklidil pozice…

To řekl doktor Joch velmi přesně. Spojené státy jsou čím dále tím méně relevantní kdekoli po světě – řekl bych, že s výjimkou jižní a střední Ameriky a do jisté míry pacifické oblasti a východní Asie. Blízký východ je klasickým příkladem jejich katastrofální zahraniční politiky. Nejedná se jenom o vznik nového tandemu Moskva–Ankara, ale i o sílící vliv Ruska na události v Sýrii, Iráku a v posledních týdnech i v Íránu. Může se stát, že wahhábistické monarchie, nad kterými drží Američané a Britové ochrannou ruku, budou záhy zcela osamoceny. Jordánsko a zejména Egypt jsou drženy v tomto táboře pouze saúdskoarabskými finančními injekcemi a úplatky. Putin s Lavrovem sehráli tento gambit skutečně mistrovsky a ukázali nám všem, jak se s minimálními náklady dělá aktivní zahraniční politika.

Jaký dopad bude mít sblížení Ruska a Turecka na Sýrii? Turecko přestane podporovat a obchodovat s Islámským státem? Podaří se ISIS dorazit? 

Víte, já bych tyhle věci zase nepřeceňoval. Sblížení Ruska a Turecka má především ekonomický a až dlouho poté také vojensko-bezpečnostní rozměr. Obě strany navíc ví, že se jedná o sňatek z rozumu. Turci už dnes vědí, že v případě roztržky nebo omezeného konfliktu s Ruskem se Západ nebude angažovat a Rusové se potřebují nutně dohodnout na energetických trasách plynovodů do Evropy. Poté, co Evropská unie a Spojené státy zmařily výstavbu plynovodu „South Stream“ přes Bulharsko, je varianta přes Turecko, Řecko, Makedonii a Srbsko až do Maďarska a Rakouska pro Putina variantou jedinou zbývající.

Turci budou nadále poskytovat Islámskému státu zázemí a logistiku, ale bude to vše méně viditelné a křiklavé. Islámský stát v Iráku bude nakonec poražen. V Sýrii bude pokračovat snaha použít jím ovládaná území jako formu nátlaku na syrskou vládu. Nezapomeňte, že území obsazená Islámským státem blokují 80 procent syrské produkce ropy a 60 procent produkce zemního plynu, to znamená jediné potenciální zdroje příjmů syrské vlády.

A jak reagují a budou reagovat Američané? A s kým vlastně USA spolupracují? S „umírněnými“ islamisty an-Nusrá a spol.?

Povšimněte si, jak se cudně mlčí okolo definice „umírněných“ a „teroristů“ v Sýrii. Američané se zkusili udržet ve hře jejich prostřednictvím, což se při roztříštěnosti opozice a zdiskreditování její části ukázalo jako velmi chybný krok. V tuto chvíli se snaží zůstat ve hře alespoň v kurdských oblastech, kde pomáhají v operacích jak Syrským demokratickým silám v severní Sýrii, tak kurdské Pešmerze v severních oblastech Iráku, aby si vylepšili kredit. Kurdskou kartu však mezitím začali hrát i Rusové, takže zase žádný velký sukces.

Velkou změnu však může přinést výsledek prezidentských voleb ve Spojených státech, kde se v případě vítězství Hillary Clinton dá očekávat daleko agresivnější politika vůči Sýrii, včetně podpory těch nejzprofanovanějších skupin, jako je Džabhat Nusrá nebo Džajš al-Islám, či dalších teroristických organizací. Současný ostražitý a nevrlý, ale přece jenom společný postup proti některým teroristům se může radikálně změnit.