Myslíte si, že je třeba výročí 25. února a jeho důsledky připomínat i po šesti desítkách let?

Jestliže i po dvou staletích vzpomínáme na Napoleona Bonaparta a po bezmála sedmi staletích na Karla IV., tím více je potřeba vzpomínat na události, které jsou bezmála součástí naší historie, našich životů. Je to velmi důležité. V loňském roce uplynulo sto let od první světové války, která se velmi výrazně zapsala do našich dějin a byla velmi výrazně připomínána. Současné 67. výročí komunistického převratu je obdobím, na které si mnoho pamětníků ještě stále vzpomíná díky vlastní zkušenosti. Máme zde pamětnickou generaci a je důležité, aby tito lidé přenášeli své zkušenosti těm, kteří už nejsou generací pamětníků, aby se tady vytvořila jakási symbióza pamětnické generace a generací nastupujících, aby se paměť neztratila.

Bohužel tyto události nejsou jen tématem k učebnicím dějepisu, jsou ale také martyrologiem, protože komunisté mají na svědomí zhruba osm tisíc lidí, kteří zahynuli ve vězeních bez rozsudků smrti. Zhruba osm set lidí bylo zavražděno na drátech, které obepínaly naši jihozápadní hranici, 248 osob bylo popraveno, mezi nimi Milada Horáková, v roce 1990 bylo vyneseno zhruba čtvrt milionu rehabilitačních rozsudků, což ukazuje ohromné číslo lidí, kteří byli přímo postiženi nespravedlivým komunistickým režimem. Každý z nich měl nějakou rodinu, to znamená, když vezmeme rodiče, děti, partnery, že jsme u čísla jednoho a půl až dvou milionů lidí, kteří přímo nesli tíži nepřízně totalitního režimu. Takže kultura připomínání v této oblasti má velký význam, aby se nezapomnělo na ty, kteří trpěli kvůli této totalitě, obdobným způsobem jako na ty, kteří trpěli v předchozích letech, v době protektorátu za druhé světové války. Takže jednoznačně odpovídám, ano, má to smysl, je třeba si tyto věci připomínat.