Myslíte si, že je třeba výročí 25. února a jeho důsledky připomínat i po šesti desítkách let?

Jestliže i po dvou staletích vzpomínáme na Napoleona Bonaparta a po bezmála sedmi staletích na Karla IV., tím více je potřeba vzpomínat na události, které jsou bezmála součástí naší historie, našich životů. Je to velmi důležité. V loňském roce uplynulo sto let od první světové války, která se velmi výrazně zapsala do našich dějin a byla velmi výrazně připomínána. Současné 67. výročí komunistického převratu je obdobím, na které si mnoho pamětníků ještě stále vzpomíná díky vlastní zkušenosti. Máme zde pamětnickou generaci a je důležité, aby tito lidé přenášeli své zkušenosti těm, kteří už nejsou generací pamětníků, aby se tady vytvořila jakási symbióza pamětnické generace a generací nastupujících, aby se paměť neztratila.

Bohužel tyto události nejsou jen tématem k učebnicím dějepisu, jsou ale také martyrologiem, protože komunisté mají na svědomí zhruba osm tisíc lidí, kteří zahynuli ve vězeních bez rozsudků smrti. Zhruba osm set lidí bylo zavražděno na drátech, které obepínaly naši jihozápadní hranici, 248 osob bylo popraveno, mezi nimi Milada Horáková, v roce 1990 bylo vyneseno zhruba čtvrt milionu rehabilitačních rozsudků, což ukazuje ohromné číslo lidí, kteří byli přímo postiženi nespravedlivým komunistickým režimem. Každý z nich měl nějakou rodinu, to znamená, když vezmeme rodiče, děti, partnery, že jsme u čísla jednoho a půl až dvou milionů lidí, kteří přímo nesli tíži nepřízně totalitního režimu. Takže kultura připomínání v této oblasti má velký význam, aby se nezapomnělo na ty, kteří trpěli kvůli této totalitě, obdobným způsobem jako na ty, kteří trpěli v předchozích letech, v době protektorátu za druhé světové války. Takže jednoznačně odpovídám, ano, má to smysl, je třeba si tyto věci připomínat.

A jak v těchto souvislostech vnímáte fakt, že někteří lidé s nostalgií vzpomínají na "zlaté časy socialismu“?

V bývalém východním Německu se termín nostalgie přeměnil v takový zajímavý termín ostalgie, nostalgie po východu (německý termín, který označuje stesk východních Němců po bývalé NDR vznikl jako složenina slov Osten - východ a nostalgie - pozn. red.), tedy jestliže někdo prožil mladý věk v určitém období, v určitých souvislostech, má tendenci zapomínat na to, co nebylo pěkné, a vzpomíná na to, že byl mladý, že byl zamilovaný, že také tenkrát vycházelo slunce, voněly květiny a v zimě se stavěli sněhuláci. To všechno bylo i za protektorátu, to bylo i za Gottwalda. Mládí bývá hezké.

Ale opakuji, ty oběti jsou velkým mementem, velkým varováním, a pokud bychom relativizovali zločinnou podstatu komunistického režimu, zahrávali bychom si s ohněm, zahrávali bychom si s tím, že bychom byli odsouzeni chyby minulosti opakovat, a to by nebylo správné. Já dokážu pochopit, že třeba pro některé lidi ty represe, které já jsem zažíval osobně - protože mně bylo dvacet šest roků, když padl režim - nebo které zažívala rodina, z níž pocházím, nezažil úplně každý, a že pro některé lidi to byly souvislosti vzdálenější. Proto jsem na začátku zopakoval ta čísla. Podle Černé knihy komunismu je na kontě komunistických obětí zhruba sto milionů lidí. Osmdesát milionů připadá na Čínu, dvacet milionů na Sovětský svaz, statisíce na Evropu. U nás – v bývalém Československu – jsou to tisíce lidí. To jsou příliš vysoká čísla na to, abychom mohli říci, že "ono tak špatně nebylo“. Bylo!

A nebylo to jen v padesátých letech, znám ještě lidi, kteří se v osmdesátých letech probudili po výsleších na Státní bezpečnosti z bezvědomí v kaluži vlastní krve. Ještě v létě 1989 byli zastřeleni poslední lidé na jihozápadní hranici na Šumavě, když se snažili dostat do svobodného světa do Bavorska. To jsou věci, které jsou jasné, to jsou fakta. A tato fakta je třeba připomínat a jistě i s velkou trpělivostí vysvětlovat lidem, kteří mohou mít nějaké subjektivní názory, že to či ono třeba bylo lepší. Já ty argumenty znám: Lékař se neplatil, léky se neplatily, škola se neplatila, byty byly zadarmo. Ono to tak samozřejmě nebylo. Stát to platit musel, režim se ekonomicky vyčerpal, cesta zpátky neexistuje. Ten systém ekonomické spolupráce v rámci ekonomických, geopolitických a vojenských souvislostí sovětských satelitů už prostě neexistuje. Svět se změnil.

Je zkrátka si potřeba uvědomit pravdu, jaká byla, a je nutné se dívat dál a budovat sociálně spravedlivou společnost. K základům evropské společnosti patří sociálně tržní hospodářství, jak ho známe třeba z Německa či Rakouska, ale cesta ke zlepšování poměrů rozhodně nevede návratem do minulosti. Kdekoli se komunisti dostali k moci, ať to bylo v Evropě, Asii, Africe, dnes to nakonec vidíme třeba ve Venezuele, vždycky to stálo velké lidské oběti a hospodářský rozvrat země. Tudy cesta k nápravě rozhodně nevede. Je to slepá kolej.

Myslíte si, že socialismus je ve vývoji lidstva taková slepá ulička, která už nemá ve větším měřítku šanci na znovuvzkříšení, nebo hrozí, že se vrátí, pokud poroste nespokojenost a frustrace lidí?

Pokud se nerespektují problémy, které ve společnosti jsou, pokud se přehlíží sociální napětí, je to hra s ohněm. Můžeme se podívat do historie: Když vezmeme jen moderní historii, Velká francouzská revoluce, Pařížská komuna, bolševický puč v Rusku, nacistický převrat v Německu, expanze komunismu do Evropy, to všechno jsou důsledky neřešených konfliktů. Tyto věci je samozřejmě nutné brát velmi vážně. Znovu říkám, komunismus není řešením. Ani v jedné zemi, kde se komunismus dostal k moci, problémy nevyřešil, ale ještě více prohloubil. Když se podíváme na současný svět, kde jsou komunisté u moci, Severní Korea, kde je hladomor, Kuba, která je na pokraji ekonomického bankrotu, Venezuela, kde jsou zavírány stovky lidí, Čína, která se ekonomicky rozvíjí právě proto, že od komunistických principů ekonomicky odchází, nicméně politicky se tam komunisti drží u moci stále za cenu represí vůči lidem jiných názorů - vezměme si Falun Gong, nebo křesťanské kruhy nebo některá etnika - pak vidíme, že komunismus se nezměnil.