Velkou debatu vzbudila otázka, zda se na koupaliště smí, nebo nesmí nosit muslimské plavky, takzvané burkiny. Zastánci tvrdí, že je trapné někomu nařizovat podobu plavek a že ještě před 100 lety jsme se koupali také zahalení. Odpůrci argumentují hygienou, ale zejména tvrzením, že jde o další krůček invaze islámu do našich životů, o zavádění jejich představ o normách…

Ta debata o plavkách je zástupná a vlastně zamlžuje podstatu problému. A tahat do ní hygienu nebo pradědův koupací úbor, to už mi přijde úplně mimo. Ve skutečnosti přece jde o něco jiného, o vážné existenciální a koneckonců i existenční otázky, totiž o právo národů bránit své území, svou kulturu, řeč, zvyky a veřejný prostor před vpádem mameluků. Ano, kulturní rámec našich životů definují i takové drobnosti, jako jsou zvyky provázející veřejné koupání, ale opravdu primárně nejde o to, jak moc a co zahalují plavky.

V jakém smyslu?

Shodou okolností jsem byl nedávno svědkem následující scény. Koupaliště u rybníka navštívila skupinka asi deseti zahraničních dělníků. Podle řeči snad Albánců. Posíleni vědomím svého počtu a faktem, že se nacházejí mimo společenské mantinely své rodné komunity, vystupovali tu velmi hlučně a dávali všem přítomným najevo svou přezíravost – hůř než parta opilých londýnských taxikářů na zájezdě za pražskými prostitutkami. No a pak se ti hoši, bez ohledu na zdejší zvyky i přítomné rodinky s dětmi, vysvlékli do naha a s doprovodem lascivních posunků se exhibovali po pláži, přičemž se pobaveně rozhlíželi, kdo z přítomných si troufne jít s nimi do konfliktu. To se o víkendovém dopoledni nikomu z domácích samozřejmě nechtělo, tak se raději zvedli, odešli domů a přenechali pláž těm kulturně nás obohacujícím cizincům.