Jak si podle vás vedla koaliční vláda v uplynulém roce?

Vedla si přesně tak, jak se očekávalo. Tři strany si přisvojily heslo "Bude dobře" a dohodly se na trojkoalici, která bude po nějakou dobu zaručovat jeho naplnění. Z jejich hlediska zatím dobře je, protože mají moc. Koaliční smlouvy jsou zlořád, umožňující ustoupit z jakékoli části původního volebního programu. Tak říkajíc "bez ztráty kytičky". V případě ČSSD to například znamená totální ústup od jistě možného napadení církevních restitucí. Katolík Sobotka se dohodl s katolíkem Bělobrádkem a je vymalováno. Prvně jmenovaný se možná půjde vyzpovídat z toho, že voličům hanebně lhal. Za pár zdrávasů, vyfutrovaných miliardami v církevních kapsách, rozhřešení jistě dostane. Nejsou chudí duchem, jsou církvi zapotřebí ohledně blahoslavení?

Vláda má svoji běžnou agendu, kterou musí naplnit, ale v tom zbytku je těžké najít, cokoli by stálo za zmínku. Na trojkoaličním pískovišti se hraje celkem trapná hra. Sobotka pokračuje v tom, co se naučil během své politické kariéry, totiž mluvit dlouze o čemkoli a potlačit jakoukoli myšlenku, která snad v projevu mohla být. Typickou ukázkou jeho neschopnosti byl komentář k házení vajíček na Zemana při vzpomínkovém shromáždění na Albertově. Skutečný premiér by řekl, že takové chování je nepřípustné a že jeho vláda zajistí, že viníci budou potrestáni. Tečka. Český nýmand se rozhovořil a dodal cosi v tom smyslu, že si to Zeman vlastně svým chováním zasloužil.

Jistě, Zeman má u něj vroubek, protože ho chvíli smažil před jmenováním za premiéra, ale jen slaboch takové věci začne později vytahovat. Sobotka měl svrchovaný zájem na tom stát se premiérem. Teď jím je a snaha udržet se u moci ochromuje jeho chování i nadále. Proto ve vládě zlikvidoval Babišovo obvinění, že se ministr zdravotnictví Němeček podílel na korupci. Tedy v době, kdy byl ředitelem nemocnice. Sobotka celou věc zametl pod koberec výrokem, že si to s ministry vyříkal. Vláda zůstala celá a on premiérem.

Babiš se drží mimo. Chování poslanců ve sněmovně sleduje s humorem sobě vlastním. Preference jeho strany rostou, aniž by musel tahat esa z rukávů. ANO by nejspíš v příštích volbách posílilo, ale zatím ne tak, aby nemuselo jít do koalice s jinými stranami. Bělobrádek se úspěšně ohání heslem "Co bylo ukradeno, musí být vráceno". Má v referátu vědu a výzkum, což rovněž není příliš kompromitující portfolio.

Stále se omílají obavy z kumulování moci v rukou Andreje Babiše. Jsou ještě pořád oprávněné? Nebude pro politickou garnituru lepší ho odsunout na Hrad?

Takové obavy nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, protože schůze vlády nejsou veřejné. Kumulace moci je navíc věc relativní. Ministerstvo financí je z těch "silových", ale samotný ministr nemůže prosadit všechno. Stejně tak to nedokázal jeho předchůdce Kalousek. Obava z Babiše se týká především politických špiček samých. Je jiný než oni a je na nich do značné míry nezávislý. Jako úspěšný podnikatel se jim může posmívat, že oni stát neumějí řídit a podle toho to pak vypadá. Odtud pramení jeho výrok, postupem času v médiích překroucený, že by chtěl stát řídit jako firmu.

Nechci vypadat jako poručík Dub, který svoje úvahy začínal "pamatuji se, že jsem o tom již před válkou hovořil s panem okresním hejtmanem". Musím se ale zmínit o dvou řešeních, která mě napadla a veřejně jsem je diskutoval. První se týká druhého penzijního pilíře. Odpůrci jeho zrušení se ohánějí slovem systém. Politik miluje systémová opatření a dodává, že jediné, co se dá na zavedeném systému měnit, jsou jeho parametry.

K této filozofii je třeba dodat, že právě parametry mohou pokurvit jakýkoli systém. Kdybych byl Babišův poradce, řekl bych, aby klidně ten druhý systém nechal být. Když si lidé myslí, že jim vydělá majlant, tak ať v něm zůstanou. Změnit by se měl parametr, který okrádá první pilíř o tři procenta. Když ho změníme na 0,03 %, bude to stále jen parametrická, a tudíž politicky korektní změna.

Druhé řešení se týká způsobu, jakým se vybírá DPH. Babišovi bych navrhl, aby se jeho tým věnoval kanadské zkušenosti z převedení daňové povinnosti z mezičlánků řetězu mezi prvovýrobcem a spotřebitelem na konečného příjemce zboží či služeb. V Kanadě, a byla to pravicová vláda, která změnila celý systém, byly zrušeny výrobní daně z mezičlánků na cestě končící kupujícím. Zrušením výrobní daně se, často jen teoreticky, snížila cena zboží a koncovému spotřebiteli byla k ceně připočítána tak zvaná Goods and Services Tax (GST). Například v případě pohonných hmot se stát nezajímá o to, jak a za kolik se pohonné hmoty dostaly do nádrží u pump. Stát kontroluje jen konečný stupeň prodeje, tedy kolik pumpa prodala zákazníkům a zda tomu odpovídá odevzdaná GST .

Mluvil jsem o tom s jedním ekonomem. Kdesi jsem zaslechl, že o tom Babiš uvažuje. Skutečná míra Babišovy moci se ukáže právě v oblasti daňových výběrů. Aby to dokázal, musí se střetnout s mafiány všeho druhu, kterým hrozí potenciálně obrovské ztráty. Pokud jde o přesunutí Babiše na Hrad, nedokážu si představit, že by o něm osobnost jeho typu vůbec mohla uvažovat, natož pak toužit. Může ale vzniknout situace takového rázu, že jeho protivníci napřou síly a znemožní, aby se stal příštím ministerským předsedou, a on odejde do soukromého sektoru.

V zahraniční politice je vládnoucí garnitura opět dost rozvrstvena jako za prezidenta Václava Klause. Co by ji mohlo spojit?

Rozvrstvení ve vládnoucí garnituře a obecně v české společnosti je dáno tím, že různé špinavosti vyplynou na povrch daleko rychleji než dřív. To znamená, že kromě několika kovaných jedinců existuje velké množství těch, kteří se snaží velmi rozpornými informacemi probrat k názoru, za kterým by mohli stát. Za příklad může sloužit zpráva o tom, že USA nechaly mučit zajatce. To je vlastně stará záležitost, protože o převozu zajatců do jiných krajin se vědělo již dávno. Nehledě na to, že Clinton i Bush podepsali příkazy, které takové metody umožnily.

Mučení je samozřejmě účinné, to víme již z manuálu katolické církve známého jako Kladivo na čarodějnice, Malleus maleficarum. Všichni se nakonec ještě rádi přiznali, že souložili s ďáblem a lítali na koštěti. Jejich přiznání byla považována za dostatečně pravdivá, aby čarodějnické majetky i hrdla propadly spravedlnosti. V českých médiích těžko najdete vysvětlení, proč bylo zřízeno a stále existuje vězení na Guantánamu. Toto území, de facto i de jure, patří Kubě. Nevztahuje se tedy na ně právo poskytované na americké půdě ohledně nároku na spravedlivý a nestranný soud. Tím se zabíjí dvě mouchy jednou ranou: americká vláda může do omrzení tvrdit, že na své půdě dodržuje lidská práva, včetně oněch soudů, a navíc její veřejnost neslyší výpovědi o lidech z cizího území a z nezákonnosti jejich držení bez soudu a rozsudků.

Toto pokrytectví přetrvává v tom, že USA nemohou Guantánamo zrušit, aniž by poslaly vězně na cizí území. Kdyby je přemístily na své vlastní, nastal by opět problém se soudy. Za příklad může být vzata i Ukrajina. Původní Majdan, kam jezdil demonstrující podporovat Zaorálek i Schwarzenberg, byl zapomenut, stejně tak jako důvody, proč se tam Západ snažil dát botu do dveří.

Rozpor ve vládnoucí garnituře je více lidský než politický. Ten druhý by se dal urovnat. Ten lidský ne, protože v něm převažuje cit a zdravý rozum. V Česku se dostal do popředí zájmu Petr Drulák, první náměstek ministra zahraničí. Prý by chtěl odklonit českou zahraniční politiku od té, kterou reprezentoval Václav Havel. Ó hrůza, říkají ti, kteří se stále vezou na vlně jeho bývalé popularity. V tomto sporu ale uniká naprosto zásadní věc, že Havlův postoj byl ryze politický – přes všechny bláboly o lidských právech – a umožňoval přijímat anebo přehlížet slabosti světa tak, aby nenarazil tam, kde nechtěl. Dárcům čestných doktorátů taková věc unikla. Politický přístup má v sortimentu pravidlo držet hubu a krok. Ve zpolitizovaném Česku se prakticky nedozvíte o světě nic než obvyklé fráze o demokracii, která jinde chybí, a o boji za tahle lidská práva.

Proto se nikde nemluví o tom, jak žili lidé třeba v Libyi nebo Iráku, nemluvě o Afghánistánu, kterému jsme dopřáli již víc než třicetiletou válku. Pamatuji se na rozhovor, který poskytla v Kanadě afghánská disidentka. Řekla – cituji, jak si to pamatuji – že to, o co se Západ snaží, abychom se my ženy mohly vzdělávat už v Afghánistánu, bylo za Karmala a Nadžíbulláha, jenže Západ podporoval mudžahedíny, kterým byla proti mysli pozemková reforma a odklon od náboženství. Pak přišla sovětská invaze. Zbigniew Brzezinsky o ní prohlásil, že se USA podařilo zajistit, aby SSSR měl svůj vlastní Vietnam. Po ní Taliban a od roku 2001 zásah USA a jeho ochotných spojenců.

V české společnosti platí pravidlo: "Cokoli Zeman řekne, může být a je použito proti němu". Proto byl napaden jeho výrok, že bychom se měli v Číně učit, jak stabilizovat společnost. To je svrchovaně lidský postoj. "Von ten Zeman není tak blbej", chtělo by se říct, aby neviděl, jak obrovský problém je udržet v chodu zemi s miliardou a třemi sty miliony obyvatel. V české kotlině je skoro nemožné ukočírovat deset milionů demokratů. Stabilizace společnosti je nepochybně jedním z velkých témat budoucnosti. Sociální sítě totiž umožňují velmi rychlou mobilizaci velké masy lidí. Navíc mají výhodu v tom, že k přijetí výzvy není třeba jakékoli znalosti o dané věci. Kolik lidí, kteří mávali červeným papírem skutečně vědělo, co kde Zeman řekl. Podle mínění "pravdoláskařů" vyměnil Zeman lidská práva za kšeft. Zní to jako nekupujte u Číňanů, dokud nebude v Tibetu Dalajláma. Skutečnost je ovšem taková, že kšeft staví nad lidská práva ziskuchtivost.

Onehdá jsem si koupil rukavice. Prostudoval jsem visačku a zjistil, že je jako výrobce označena společnost Lowe Alpine z Velké Británie. Pak následuje informace o dovozci z Velké Británie a pod tím se na posledním řádku krčí "Vyrobeno v Číně". Kolik centů asi dostal ten, kdo rukavici ušil tam, kde to je s lidskými právy tak špatné, než ji kdosi v Praze prodal za nějakých dvacet dolarů? Pak mě ale napadlo, jak to je s lidskými právy bývalých zaměstnanců Rukavičkářských závodů v Dobříši. Tento známý podnik se podařilo zprivatizovat k likvidaci.

Rozkol týkající se zahraniční politiky není možné zlikvidovat, pokud ve vládnoucí garnituře budou existovat srabi, kteří si netroufnou těm mocnějším říct, že v tomhle s nimi nejedou. Kdysi, možná pod vlivem, či v jiné slabé chvilce sám Havel prohlásil, že Československo prý nevstoupí do žádných vojenských seskupení.