Lze Islámský stát vůbec porazit?

Současný Islámský stát porazit lze, ale chybí k tomu politická vůle. Pokud já vím, tak nějaká vážná úvaha a plán k poražení Islámského státu ani neexistuje. Spíše je pravdou opak, stratégové v USA a v EU jsou s jeho existencí smířeni. Jejich vnitřní argumentace zní: „Lidstvo jenom ve dvacátém století vidělo daleko krutější režimy, a také se vlastně nic nestalo. Třeba Pol Pot a tak dále. Ten Islámský stát vedle nich zase tak krutý není a časem, až začne skutečně fungovat jako stát, se brutalita částečně ztratí v jeho vlastních strukturách. Konkrétním případem přeci může být třeba Hizballáh, který se z teroristické organizace stal součástí libanonské vlády i státu.“ Akorát chtějí Islámskému státu vymezit jeho hranice a dát najevo, že ty hranice překročit nesmí. Je to velice naivní a pohodlný postoj. Proto se mi také část koaličních náletů jeví spíše jako výcvik pilotů než reálné snažení.

Proč jej nedokázali porazit Kurdové sami?

Kurdové jsou jediní, kdo proti IS skutečně bojuje, a jediní, kdo ho dokázal v Iráku i Sýrii skutečně porazit. Ale chybí jim především zbraně. Ty, co Evropa a USA posílají, slouží jen jako alibi! Třeba Česko poslalo Kurdům v Iráku, těm v Sýrii nikoli, dvanáct milionů nábojů do „kalašnikovů“, které by stejně muselo pracně a nákladně likvidovat. Ale odkud mají Kurdové brát kalašnikovy či jiné zbraně ráže 7,62, to už nikoho nezajímá! Nebo Německo poslalo osmdesát raketometů MILAN a do nich tisíc raket, ale fronta mezi iráckými Kurdy a IS je delší než osm set kilometrů!

Nesmírným neštěstím Kurdů je, že nemají moře, a jsou přitom ze všech stran obklíčeni státy, které podporují buď IS anebo šíitské islamistické milice. Největší díl viny lze ale jednoznačně nalézt u Obamovy administrativy a EU. Americký Kongres totiž už před časem schválil přímé dodávky zbraní Kurdům, poté však Obamova administrativa udělala vše pro to, aby byl návrh vetován! Proč? Vždyť přeci, alespoň navenek, bojují proti IS!

Na svém blogu jste protestoval proti tomu, že se Kurdům v Česku nasazuje psí hlava, když jsou srovnáváni s Turky. Co vás nejvíc naštvalo?

Je to důsledek mé třiačtyřicet let trvající zkušenosti s ČSSR, ČSFR a ČR. Je třeba zde rozlišit jednu zásadní věc. Postoj těchto státních útvarů vůči Kurdům od postoje českého a slovenského národa. Oba jsou naprosto odlišné. Hlavně Češi měli vždy sympatie vůči Kurdům, ale jejich stát nikoli. Státní politika, formovaná někdy po druhé světové válce, sázela na státy, nikoli na národy, které eventuálně ani svůj stát nemají. Masaryk byl v tomto ohledu naprosto jiný. Sázel třeba na Židy a dějiny mu později daly za pravdu. Vyplatilo se to. Těch několik málo Kurdů v ČSSR, ČSFR a ČR bylo státem vždy perzekvováno, protože nemáme stát. Ani jisté statečné postoje, pro které si velice vážíme Václava Havla či Miloše Zemana, tento postoj státu nezměnily.                                                                              

Do jaké hloubky jste se kdy zamýšlel nad určitou mírou ideologie a nepřesnosti ve svých názorech ohledně Turků?

Já jsem nikdy výraz Turci, Němci či Japonci v takto paušalizujícím významu nepoužíval! Bylo by příliš primitivní nějaký národ paušalizovat. Na svém blogu jsem napsal: „Někteří místní Turci.“ Jinak z etnologického, jazykovědného a etického hlediska: Ano, Turci jsou jiní než indoevropské národy či národy, které v dějinách vybudovaly feudalismus a následně národní státy. A o těch „některých místních Turcích“ a jejich zločinech za posledních dvacet let byly publikovány stovky článků a padla řada rozsudků v Česku, Polsku, Německu, Rakousku, Řecku a tak dále.