Zastánci imigrace často přirovnávají současné uprchlíky k emigrantům ze socialistického Československa. Západoevropské státy, Kanada nebo USA tehdy Čechoslováky přijímaly. Máme proto prý morální povinnost přijímat zase ty současné uprchlíky z Blízkého východu či Afriky. Co na to říkáte?

Odpovím otázkou. Když se Miloš Forman po emigraci ocitl ve Spojených státech, vydal se s dalšími imigranty ze zemí sovětského bloku na Brooklynský most, aby jej společnými silami blokovali, bránili volnému průjezdu aut, dělali výtržnosti a dostali se i do křížku s policií…? Pochopitelně, nic takového se nikdy nestalo. Je absurdní srovnávat imigraci jen proto, že jde o imigraci. Ano, při hodně povrchním pohledu jde o srovnatelný, analogický akt, avšak hlubší pohled by měl každému otevřít oči: Formana a spol. prostě nelze srovnávat s eritrejskými nebo syrskými běženci horké současnosti, kteří blokují dopravu v Calais. Vůbec, ráz imigrace se v běhu posledních desetiletí značně změnil. Elity Západu tuto změnu stále příliš nezohledňují. Čím déle v tom budou pokračovat, tím ničivější budou důsledky.

Buďte konkrétní.

Už v polovině 90. let doložil ekonom George Borjas, profesor ekonomie z Harvardu, zaměřující se na problematiku přistěhovalectví, že imigrace se „kvalitativně“, tedy svojí ekonomickou přínosností, v čase a prostoru značně liší. Zaměřil se na imigraci do USA ve druhé polovině dvacátého století. Vyšel přitom z předpokladu, že „kvalitu“ imigrace určuje to, jakých mezd v porovnání s původním obyvatelstvem přistěhovalci po nějaké době dosahují. „Kvalita“ imigrace podle něj citelně klesá. V USA ve druhé polovině 20. století jednoznačně klesala ekonomická přínosnost imigrantů. Opakuji, že „kvalitou“ se myslí ekonomická přínosnost migrantů.

Jak na to přišel?

Když zkoumal vlnu imigrantů, k níž patřil i Miloš Forman, tedy přistěhovalce, kteří do USA dorazili v druhé půli 60. let, zjistil, že tito lidé pobírali v roce 1970 v průměru o 16,6 procenta nižší mzdu než rodilí Američané. V roce 1980 už ale „Formanova vlna“ imigrantů brala v průměru jen o 7,8 procenta méně. A v roce 1990 ta samá vlna vydělávala o 1,1 procenta více než původní obyvatelstvo. Přistěhovalci ze sklonku 60. let se zkrátka dokázali v USA natolik etablovat, že pro trh práce – a tím pádem i celou ekonomiku – byli po nějakých dvaceti letech přínosnější než rodilí Američané. Tato imigrační vlna Ameriku obohatila – a to doslova. Problém je v tom, co Borjas zjistil dále. A sice, že „kvalita“ imigrace postupně slábla v celém období po druhé světové válce. Opět to prokazuje statisticky.

Povídejte.

Přistěhovalci, kteří do USA přišli před rokem 1950, byli dokonce ještě úspěšnější, ještě přínosnější než „Formanova vlna“ z konce 60. let. Příchozí před rokem 1950 totiž pobírali v roce 1970 dokonce o více než deset procent vyšší mzdu než rodilí Američané.  To není vše. „Formanova vlna“, když se v Americe ještě rozkoukávala, v roce 1970 (tedy maximálně pět let po imigraci), pobírala o už zmíněných 16,6 procenta nižší mzdu. Zato přistěhovalci, kteří přišli v druhé polovině 80. let, vydělávali v roce 1990 (tedy také maximálně pět let po imigraci), o celých 31,7 procenta méně než rodilí Američané. Zaostávali tedy v daném smyslu takřka dvojnásobně za imigrační vlnou z druhé poloviny 60. let. Ve své letošní studii pak Borjas uvádí, že přistěhovalci, kteří se v USA usadili v 90. letech, už nezaznamenávají vůbec žádné dohánění mzdové úrovně rodilých Američanů.

Dokládá zhoršování „kvality“ imigrace i jinak?

Ano. Třeba na údajích o počtu lidí, kteří nedokončili střední školu.  V roce 1970 bylo toto nedokončení u imigrantů pravděpodobnější než u rodilých Američanů pouze o 21,7 procenta. V roce 1990 už bylo pravděpodobnější více než dvojnásobně. Postupně se také snižovala celková doba, kterou typický imigrant strávil ve vzdělávacím procesu. Zatímco přistěhovalec, který se usadil v USA v letech 1955 až 1960, měl za sebou v průměru 9,5 roku školní docházky, imigrant z let 1975 až 1980 už pouze 7,7 roku.

Jak to zhoršování vysvětluje?

Ve 20. letech Kongres zavedl legislativu, která omezovala přistěhovalectví, a imigranti tak byli přijímáni na základě etnického složení americké populace v roce 1920. Největší šance získat potřebné povolení tak měli Němci a Britové. V 60. letech se pak od omezení ustoupilo, což kromě jiného zvýšilo počet imigrantů z kulturně vzdálenějších okruhů. Tato imigrace už zdaleka nebyla tak ekonomicky přínosná. Právě tomuto druhu imigrace přitom dnes mnohem spíše čelí Evropa.

Proč vlastně lidé emigrují?

Míra emigrace je negativně korelována s průměrným příjmem v zemi, odkud emigrující pochází, a s náklady migrace. A je pozitivně korelována s průměrným příjmem v hostitelské zemi, zjišťuje Borjas.

Náklady migrace? Co si pod tím přesně představit?

Ty nespočívají jen v samotných finančních výdajích, třeba za letenku nebo jen za plavbu v bárce či pryžovém člunu přes Středozemní moře. Podobně jako Formanovi se v USA, byť na svobodě, zřejmě občas zastesklo po Československu a bližních či kamarádech, které tam zanechal, tak i migranti ze Sýrie nebo Eritreje musí citovou vazbu na svoji domovinu potlačit. To, že jsou jejich domovské státy v rozvratu, v moci tyranů a hrdlořezů, pochopitelně poněkud usnadňuje rozhodnutí domovinu opustit. Jinými slovy, náklady emigrace, ty emocionální, citelně klesají.

Jsou to uprchlíci před válkou, nebo naopak ekonomičtí imigranti?

Tato otázka do značné míry ztrácí smysl. V celé řadě případů oba motivy splývají a působí najednou. Bez války či tyranie by svoji zemi patrně nikdy neopustili. Rozhodně ne v tak masovém měřítku. Jakmile už se však k takovému aktu jednou rozhodli, i kvůli tomu, že emocionální náklady emigrace značně klesly, snaží se ze situace vytěžit co nejvíce. Proto mnozí z nich nezůstávají v Libanonu či Turecku, tedy v zemích, které už představují útočiště před válečnou vřavou a děsy totálního rozvratu, ale pokračují dále, do Řecka, na Balkán, do Maďarska – a ještě dále. Proto by pravděpodobně neměli zájem o pobyt v uprchlických zařízeních vybudovaných Evropskou unií na severu Afriky, jak se uvažuje. Ne, jakmile už jednou migrují, chtějí vytěžit co nejvíce. Proto nezakotví ani v Bělé pod Bezdězem a neomylně míří do nejbohatších států Evropy. Do zemí s nejvyšším příjmem na hlavu. Proto tolik stojí o to dostat se třeba do Německa, Švédska nebo Británie.

Samozřejmě, to, že v Německu, Švédsku či Británii už početné (rozhodně početnější než třeba v ČR) menšiny jejich souvěrců, lidí s podobnými zvyky a tradicemi dlouhá léta a desetiletí žijí, atraktivitu daných hostitelských destinací dále zvyšuje. Neboť imigrace do těchto zemí snižuje emocionální náklady migrace. Náklady migrace ovšem nezávisí jen na výši bakšiše pro pašeráka přes Středozemní moře, nezávisí jen na intenzitě emocionálního pouta k domovině nebo naopak (očekávané) intenzitě vzájemnosti a porozumění, jemuž se migrantovi dostane v hostitelské zemi od souvěrců, od lidí původem ze stejných končin, od jeho vlastní „diaspory“ řečeno slovy oxfordského profesora ekonomie Paula Colliera.

Na čem ještě?

Závisí také na tom, jak si dotyčný ekonomicky stojí ve vlastní domovině. Borjas argumentuje, že klíčovou roli hraje míra příjmové nerovnosti. Pokud je příjmová nerovnost v hostitelské zemi vyšší než v zemi původu, budou ze svých domovin emigrovat spíše lidé s nadprůměrnými schopnostmi – a, ano, i nadprůměrnými příjmy. To proto, že cítí, že ve více rovnostářské společnosti – ve vlastní domovině – jejich nadprůměrné schopnosti nevynášejí tolik, kolik by mohly tam, kde jsou příjmové nůžky více rozevřeny. Většího rovnostářství je totiž mnohdy dosaženo tak, že úspěšní a schopní jsou zdaněni, aby mohli být méně schopní či nadaní „pojištěni“ proti nepřízni osudu při zápolení na pracovním trhu. Vedle touhy po svobodě, po svobodě projevu a svobodě slova, mohl být právě tento faktor dalším z těch, které Formana přesvědčily, aby za oceánem už zůstal. Mohl tušit, že komunistické Československo, jeho socialistická přerozdělovací mašinérie v režii „dělnické třídy“, jedinečný režisérský talent nikdy neocení tolik – a tak zaslouženě – jako volný trh v Americe.  

Co když je ale nerovnost v zemi původu migranta vyšší než nerovnost v hostitelské zemi?

Pak bude podle Borjase k emigraci tíhnout nikoli elita, talentovaní lidé Formanova typu, ale spíše chudší – s menšími příjmy a horší perspektivou obstát na domovském trhu práce. Zatímco domovina těmto neúspěšným často nenabízí žádné sociální jistoty, hostitelská země alespoň nějaké ano. Vždy budou mít podprůměrné příjmy, s tím počítají. Ať už doma, nebo v hostitelské zemi. Je však pořád daleko lepší mít podprůměrné příjmy, případně být zcela bez práce v Německu, Švédsku, Francii či Británii než v Sýrii, Somálsku, Libyi nebo Afghánistánu. Válečný stav v zemi umožňuje řadě z těchto lidí získat snáze status azylanta, než by tomu bylo v mírových podmínkách, takže dále snižuje náklady migrace a činí z ekonomicky vyspělých zemí Evropy ještě lákavější destinace.

Borjasova teorie se však pochopitelně nemusí týkat jen států zasažených válečným konfliktem či rozvratem. Oblíbenou destinací třeba takových Turků je, jak známo, Německo. Přitom Giniho koeficient (měřítko nerovnosti; čím vyšší, tím více jsou příjmové nůžky rozevřeny) činí v Turecku podle aktuálních dat Světové banky 40 bodů, kdežto v Německu – díky rozvinutém sociálnímu státu – jen 30,6 bodu. Je zřejmé, že lidé, kteří jsou dnes v některé z rozvrácených zemí Blízkého východu či Afriky ještě relativně ekonomicky úspěšní, budou čelit vyšším nákladům migrace do Evropy než ti jejich krajané, kteří jsou ekonomicky neúspěšní – a zřejmě i méně schopní (i když přepokládat, že v takové Eritreji „trh“, který tam zjevně vůbec nefunguje, alespoň vzdáleně odměňuje talent, píli a um, je vskutku bláhové).