Proč jste se jako úspěšný lékař, který dokonce získal prestižní titul Lékař roku 2015, rozhodl vstoupit do politiky?

Když jsem byl osloven svými kamarády z TOP 09, projel jsem si celý svůj předchozí život a pochopil jsem, že musím něco udělat. Jednak jsem viděl u svých pacientů, kterým denně naslouchám, jejich rozčarování z toho, že se politická garnitura není schopna dohodnout, a vnímal jsem, že jsou rozladěni jejich rozhádaností. A jsem zklamán tím, že po šestadvaceti letech od tzv. sametové revoluce jsou v čele radnic důstojníci Státní bezpečnosti a že dochází k celkové erozi demokracie a svobody člověka, která v posledních letech nastoupila zejména s novou vládní garniturou.

Měl vliv na vaši výchovu a touhu po svobodě fakt, že váš otec byl zavřený v gulagu?

Ano, můj tatínek byl v padesátých letech v gulagu. V roce 1951 se rozhodl odejít bojovat do korejské války jako dobrovolník. Přešel hranice, prošel celým Sovětským svazem a zadrželi ho až na Urale. Tam byl odsouzen za nedovolené překročení státní hranice, dostal asi tříletý trest, ten mu byl nakonec zkrácen, ale nějakou dobu byl v jednom trestním táboře za Bajkalem. Zažil tam hrozné věci, dokonce o tom napsal knížku. Máme ji stále jen v rukopisu, protože jsme se knihu za totality neodvážili vydat. Vzpomínám si, že kniha v roce 1968 měla být z podnětu tehdejšího ředitele Československého filmu zfilmována a od tatínka vím, že hlavní roli měl hrát skvělý herec a člověk pan Luděk Munzar. K tomu ovšem už vlivem okupace 1968 nedošlo.

Ale dnes už by to bylo přece možné. Proč takové cenné osobní svědectví vašeho otce o tehdejší realitě v Sovětském svazu nevydáte?

Dnes už by to možná bylo přínosem, ale už to není tak aktuální. Ale rukopis mám pořád připravený, možná ta doba ještě přijde.

Jak se váš tatínek dostal zpátky domů? To asi také nebylo jednoduché.

Když otce pustili, nebyl transportován, ale dostal asi patnáct rublů a tzv. puťovku, protože byl shledán tamními orgány jako neškodný zločinec. Prošel zpátky celým Ruskem a poznal celý Sovětský svaz.

Jak ho tahle zkušenost poznamenala? Ovlivnila jeho budoucí postoj ke komunistickému režimu?

Samozřejmě, že ho tato zkušenost poznamenala. V mnoha směrech. Když se vrátil, vstoupil do Československé lidové armády, protože měl velmi kladný vztah ke zbraním. Bylo paradoxní, že soudruzi si mysleli, že v Sovětském svazu nabyl obrovských zkušeností, absolvoval dokonce nějakou důstojnickou školu. Ale po třech nebo čtyřech letech z armády odešel a v roce 1961 se rozhodl – vzhledem ke svým zkušenostem – na vlastní žádost vystoupit z komunistické strany.

Ti, kteří z komunistické strany vystoupili nebo byli vyloučeni, byli za dob totality většími třídními nepřáteli než bezpartijní. To soudruzi neodpouštěli.

Mne to potom provázelo celým životem a formovalo mne to ani ne k nějaké nenávisti vůči režimu, ale k názoru, že žádný totalitní režim, který omezuje svobody, nemůže trvale ovládat lidskou společnost a vést ji k prosperitě – jen k přechodné otupělosti a narůstajícímu vzdoru. A charakterově mi otec vytvářel naprosto pevné zásady, kterých jsem se po celý život držel. Nevedl mne tedy k nenávisti, ale k tomu, co je v životě podstatné. U nás to byla vždycky především pevná rodina a v ní skvělé vztahy, úcta ke stáří, láska k přírodě a k zásadním křesťanským lidským hodnotám.

Žije ještě váš otec?

Tatínek bohužel před šesti lety zemřel. Listopad 1989 přivítal velmi nadšeně, byl také rád, že mohl konečně začít svobodně létat. Ale v roce 1999 spadl z výšky tří set metrů na letišti u České Lípy, to se nám ho ještě podařilo zachránit, absolvoval u nás na klinice asi patnáct operací, ale úraz ho přece jen poznamenal, začal pak chřadnout, starali jsme se o něj až do jeho smrti. Myslím, že ze života odcházel spokojen, má dva vnuky, prožil s nimi hezké stáří. A odešel v kruhu rodiny.

Dokážete si představit, co by říkal, kdyby dnes viděl, že se znovu po šestadvaceti letech omezují naše svobody? A co by říkal tomu, o čem jste mluvil na začátku, že jsou na radnicích, a dokonce i v čele krajů komunisté a že člověk s velmi podezřelou minulostí je dokonce místopředsedou vlády?

A možná velmi pravděpodobně agentem Státní bezpečnosti. Nedovedu si představit, jak by můj otec reagoval, takový vývoj nepředpokládal, ale jakoby ho mírně tušil. Pamatuji si, jak říkal – náš národ ztrácí paměť a mladí lidé své svobody berou jako samozřejmost. A že až nastoupí nová generace, nikdo nebude nic vědět, nikdo si nebude nic pamatovat, zůstane tady jen pár lidí, kteří pamatují tu hrůzu režimu, a pak se dostaneme do takového mišmaše, který nebude socialismem ani kapitalismem a bude to jen taková hra. Možná měl pravdu, ale možná se národ ještě vzpamatuje. Vždycky mi říkal: Jiří, o tu lidskou svobodu se vždycky snaž, nekonzumuj demokracii, snaž se, abys pro ni něco udělal. A nikdy se nesmiř s tím, kdyby se tě někdo snažil dohnat do nesvobodného jednání a nutil tě k něčemu, co odporuje tvému svědomí a přesvědčení, a dodával, zlu a lidské hlouposti se musíme bránit. Můj tatínek měl jedno pěkné heslo, které vyjadřovalo jeho postoj k životu: Jirko, když budeš náhodou stoupat vzhůru, koukej zdravit lidi, aby – když budeš zase padat dolů – zdravili oni tebe. A tím pronikala jeho zkušenost z toho, co prožil, a pokora. I strach o svého syna, takže měl své krásné tatínkovské proslovy, které už si dnes bohužel nemohu vyslechnout. Ale nevím, co by řekl, kdybychom seděli někde na chalupě a já mu oznámil, že chci jít do politiky. Asi by nejspíše řekl: Když si troufáš, jdi do toho, nejsi žádný blbec a máš svůj rozum a vychovanej jsi slušně. Buď dostaneš přes držku, nebo něco málo změníš, ale nechoď nám potom domů brečet na polštář.

Byl to hlavní důvod, proč jste se rozhodl dát na politiku?

Ještě v tom hrála roli jedna věc, přirozená snaha lékaře pomoci lidem. Já pracuji jako lékař 34 let – svoji chirurgickou praxi provozuji od roku 2004 a zažil jsem situaci, kdy poliklinika, kde mám ordinaci, byla tak trochu bezhlavě po zrušení příspěvkové organizace pronajata nájemci. Postupně nám byly samozřejmě zvyšovány nájmy a služby, takže jsme si ekonomicky pohoršili, ale hlavně to neodpovídalo stavu, v jakém poliklinika byla. My jsme se celou dobu snažili své praxe pozvednout, protože nám ani našim pacientům není jedno, v jakém prostředí léčíme, a najednou se měla poliklinika rekonstruovat, ale naprosto nepřipraveně. Nikdo s lékaři nic nekonzultoval, nikdo se neptal, co na to říkáme, striktně se nás snažili dotlačit k rekonstrukci bez našeho vyjádření a bez spolupráce. My jsme si uvědomili, že to není tak jednoduché, a začali jsme proti chaotické rekonstrukci bojovat. A radnice pod vedením hnutí ANO s námi úplně přestala komunikovat, nebrala polikliniku jako svůj prestižní projekt, opomíjela určité zásady, jaké se musí dodržovat, že to není tak jednoduché, protože musí být zajištěny provozní řády, hygienické schválení ordinací, smlouvy s pojišťovnami, že nejde jen o objekty. Ve chvíli nejistoty, kdy nefungovala komunikace a kdy si nemůžete během pěti let ani vymalovat, ani vyměnit podlahovou krytinu na operačním sále, protože nevíte, jestli vám tu ordinaci někdo za pár měsíců nerozmlátí, jsem se začal v této věci velmi angažovat. A přineslo to výsledek, protože pomocí petiční akce a spolupráce s pacienty se podařilo konečně navázat komunikaci, ta je teď velmi dobrá. Je to důležité, protože lékaři polikliniky provedou dvě stě padesát až tři sta tisíc ošetření ročně. Je to významný poskytovatel zdravotní péče na Praze 10. Za péči o nemocné zodpovídáme my lékaři. Teď už věřím, že se nám podaří ve spolupráci s nájemcem a městskou částí Praha 10 dovést rekonstrukci ke zdárnému konci, aby nedošlo k omezení péče o pacienty. Je ale před námi dlouhá cesta a dost práce. Proto jsem do politiky vstoupil, jak s tím malým komunálním tématem, potom i s celostátními tématy, rezonovala ve mně snaha pomoci řešit situaci ve zdravotnictví, která se mi také nelíbí. Jsem lékař s klinickými i ambulantními zkušenostmi a vím, co zdravotnictví potřebuje. Dovedu si představit situaci praktických lékařů, vím, že na tom nejsou nejlépe zejména ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám. Vím, jaká je situace na klinikách a v menších nemocnicích, mezi mladými lékaři. Znám problematiku ambulantních specialistů. Problematika není samozřejmě jednoduchá, ale nějaké řešení se musí najít. Pacientům musíme zaručit dostupnou a kvalitní péči. Nejde však jen o lékařskou tematiku. Postrádám na Praze 10 a nejenom tam mobilní hospice. Vzhledem k demografickému vývoji stárnutí populace i nárůstu počtu seniorů s Alzheimerovou demencí i jinými demencemi budeme muset reagovat v dlouhodobější vizi i na tuto problematiku. Jak vidíte, náměty jsou a práce čeká...