Proč jste součástí Iniciativy pro evropské hodnoty a jakou aktivitu budete vyvíjet?

Je to hlavně kvůli mému přesvědčení, že se za posledních dvacet pět let v České republice dost zanedbala výchova k demokratickým hodnotám – na rozdíl od zemí, jako je Německo, Rakousko, Francie nebo Británie. My bychom chtěli s Iniciativou pro evropské hodnoty pomocí veřejných debat na univerzitách a středních školách tento deficit odstranit. V naší iniciativě jsou zastoupeni jak bývalí politici, diplomaté, ale také zástupci akademické obce. Nyní hodláme krok za krokem postupovat v diskusích s veřejností, a zejména studenty, co vlastně ty evropsko-atlantické hodnoty jsou.

A co tedy podle vás jsou?

Pro mě to je v první řadě koncept lidských práv, dále základní hodnota, jako je svoboda. V naší historii za ni umírali lidé ve druhé světové válce, byli za ni vězněni v éře komunismu. Pro mě je ale důležitá hodnota i sociální spravedlnost. Pokud člověk žije ve státě, kde necítí spravedlnost, nemůže si užívat ani té svobody, pro mě jako pro sociálního demokrata je to důležité. A další hodnotou je schopnost poučit se z chyb a selhání minulosti. I na Západě dlouho platila například ideologie kolonialismu, právě na Západě vznikla nejhrůznější ideologie minulosti – nacismus a fašismus. Evropská unie vznikla na základě poučení a konceptu lidských a občanských práv a na principu spolupráce. Díky tomu dnes můžeme na území dnešní EU slavit sedmdesát let míru, což dosud nikdy v historii nebylo.

Pojetí lidských práv v oficiální české politice se nyní oproti polistopadovým dobám změnilo. Co to pro vás znamená?

Podle mne k až tak velkému posunu nedošlo. Všechny polistopadové vlády vycházely ve své zahraniční politice z konceptu lidských práv. Je jasné, že když se na začátku devadesátých let mluvilo o lidských právech v zahraniční politice, polistopadové vlády a Václav Havel viděli těžiště v prosazování lidských práv v komunistických zemích. Dnes, dvacet pět let po listopadu, si vláda a politická scéna uvědomují, že koncept lidských práv a naše hodnoty jsou důležité, ale že lidská práva nejsou pošlapávána jen v komunistických zemích, jako je Severní Korea, ale v mnoha dalších částech světa. Proto je třeba náš koncept lidských práv směrovat i jinam.

Co může pro českou zahraniční politiku a obraz Česka znamenat, že se prezident Zeman a vláda k některým zásadním věcem staví odlišně?

Zahraniční politiku u nás stanovuje vláda a i nyní se její koncepce vytváří tak, aby naplňovala konsensus všech hlavních demokratických politických stran. A protože jsme demokratická společnost, povinností prezidenta je respektovat tento konsensus. Jsem přesvědčen, že v naprosté většině případů to prezident dělá, a pokud ne, tak si pak stanoviska vyjasňuje na setkáních s premiérem apod. Bohužel to není jen věc současnosti, ale, jak víme, prezident Klaus při prvním vystoupení v Evropském parlamentu vůbec nereprezentoval názory vlády.

Jak hodnotíte postoj Evropské unie ke konfliktu na Ukrajině?

Přístup EU je adekvátní situaci a vyjadřuje konsensus, který všech osmadvacet států našlo. Využíváme také možnosti, které Evropa jako taková má, trváme na respektování mezinárodního práva, například závěrů helsinského procesu. EU také trvá na Budapešťském memorandu z roku 1994, kde se mocnosti, včetně Ruska, zaručily za neporušitelnost ukrajinských hranic. Porušení mezinárodního práva ze strany Ruské federace samozřejmě vnímáme a adekvátně na to reagujeme i sankcemi. Když se podíváme na škálu možností jak reagovat – na jedné straně je nulová reakce, na druhé válka – vidíme, že se Evropa rozumně snaží pomocí minského procesu a diplomacie docílit stavu příměří. Důležité je, aby se problémy východní Ukrajiny a vůbec celý spor řešily diplomatickou cestou.

Jakou roli v tom má NATO?

NATO je obranná aliance a většina zemí, které zároveň tvoří EU, jsou členy aliance. Některé státy sousedící s Ruskem se cítí ohroženy a povinností ostatních je na aliančním na principu „jeden za všechny, všichni za jednoho“ těmto obavám vyjít vstříc. Pokud má Estonsko pět tisíc příslušníků armády a na druhé straně hranice Rusko provádí neustále vojenská cvičení, je povinností států NATO – a to včetně České republiky – vyjádřit Estonsku solidaritu například pomocí vojenských cvičení.

Jak se budou podle vás vyvíjet vztahy EU a Ruské federace?

Přes všechno, co se stalo, je potřeba zasednout za jednací stůl a o každém problému společně diskutovat, a hlavně hledat společné řešení. Žádná jiná cesta není, pokud nechceme v Evropě ještě větší krizi.

Řídí podle vás Vladimir Putin Rusko dobře?

Když se zeptáte lidí v Moskvě nebo v Petrohradě, jsou toho názoru, že v porovnání s Jelcinem Putin řídí stát dobře, zlepšila se ekonomická situace a vzrostla životní úroveň. To je ale vykoupeno tím, že v Rusku jsou stále více omezovány osobní svobody a lidská práva. Nezávislí novináři nebo mladí lidé v neziskovém sektoru a občanských iniciativách mají stále větší problémy. Když jsem byl místopředsedou frakce evropských sociálních demokratů, snažili jsme se jako součást Evropského parlamentu navázat vztahy se stranou Spravedlivé Rusko. Zpočátku se to dařilo, poté ale Vladimir Putin kolegům z této strany řekl svoje „Ne“, ti členové, kteří nesouhlasili, byli vyloučeni a dnes ta strana hraje roli toho, co Lenin označoval za pouhou převodovou páku moci. Tak ruský systém funguje. Z krátkodobého pohledu to vypadá efektivně, dlouhodobě ale myslím, že to nepůjde dělat donekonečna. Ruská federace podle posledních dat ekonomicky jde dolů. Pokud chce uspět v globálním systému, musí se Rusko reformovat, modernizovat. Na venkově je životní úroveň zoufalá a v ruské ekonomice nenajdete kromě zbrojního průmyslu a vývozu surovin jediný obor, ve kterém by země mohla ve světě konkurovat.

Jedním z témat, která budí emoce a rozdělují českou společnost, je rozdílná interpretace osvobození naší země Rudou armádou.  Mluví se i o počátku okupace…

Je jasnou pravdou, že naprostá většina území Československa byla osvobozena sovětskou armádou a naším armádním sborem vytvořeným v Sovětském svazu. Za osvobození Československa od fašismu padly desetitisíce sovětských vojáků a po generace rok 1945 znamenal osvobození. Z Československa pak na rozdíl od východního Německa sovětská armáda po osvobození odešla. V roce 1948 sice došlo ke komunistickému puči, byl ale proveden československými komunisty, i když s „logistickou“ podporou Sovětů. Rok 1945 pro mě je jasným symbolem osvobození. Oprávněně jiný názor na příchod sovětské armády v téže době mají lidé z pobaltských republik, pro ně osvobození od fašismu znamenalo další okupaci a přičlenění k Sovětskému svazu, každá druhá rodina tam měla někoho, kdo skončil na Sibiři.

Uplynul skoro rok od voleb do Evropského parlamentu, vy jste se poslancem nestal, přestože jste získal nejvíc preferenčních hlasů. Jak se s odstupem roku díváte na tehdejší situaci a na práci svých nástupců?

Poslancem jsem se nestal, přestože jsem byl v Evropském parlamentu nejvýše postaveným sociálním demokratem, byl jsem na kandidátce umístěn na nevolitelném místě, to byla realita a jejím výsledkem je, že dnes ČSSD nemá v Evropském parlamentu naprosto žádnou významnou pozici. A pak se při hlasování o zásadních věcech objevují takové případy, jako je hlasovaní Jana Kellera, který jako jediný člen celé frakce sociálních demokratů hlasoval proti asociační dohodě s Ukrajinou. Jsem přesvědčen, že pokud je někdo zvolen za určitou stranu, měl by respektovat a obhajovat její názory a pozici.