Vy jste poznal Václava Havla, když jste byl ještě dítě, protože Váš otec byl také v disentu. Pamatujete, při jaké to bylo příležitosti?

Určitě jsem ho poznal ještě jako malé dítě, protože moji rodiče se s ním samozřejmě znali. Ale kdy jsem ho viděl poprvé, si už opravdu nepamatuji. Pak jsem ho vnímal jako spoluvězně mého táty, od poloviny 80. let už jsme se vídali častěji, protože bydleli kousek od nás na nábřeží, takže jsme tam chodili jako děti něco vyřídit.

Seriál ParlamentníchListů.cz k příležitosti výročí úmrtí Václava Havla: Odkaz zesnulého prezidenta a jeho význam pro dnešek hodnotili například i Daniel Kroupa ,Karel Hvížďala, Jefim Fištejn, Jaroslav Doubrava či Miloslav Ransdorf

Když se řekne Václav Havel, co se Vám nejdřív vybaví? Nějaká vzpomínka z totality, nebo z období po listopadu 1989, kdy se stal prezidentem?

Určitě z doby před Listopadem. Velmi intenzivně jsem ho vnímal, protože byli s mým tátou souzeni v jednom procesu. Nejdřív jsem ho bral jako významného dramatika, naši mi dali přečíst všechny jeho hry. Až teprve potom se pro mě stal státníkem a prezidentem.

Jak se podle Vás postupem doby proměnilo vnímání Václava Havla?

Myslím, že typicky česky. Dokud byl disident, pár lidí mu drželo palce, ostatní ho neznali, a pokud ho znali, dělali si z něj spíš legraci a nebrali ho příliš vážně. Disent brali jako skupinu bláznů, kteří se snaží změnit něco v systému, který je přece nezměnitelný. Když jsme v listopadu 1989 poprvé řekli Havel na Hrad, první to v Občanském fóru řekl táta, jak vzpomíná studentská vůdkyně Monika Pajerová v rozhovoru pro Reflex, první mezi studenty jsem to řekl já, tak nás považovali za blázny, že jsou lepší kandidáti, že Václava Havla nikdo nezná. Pak se najednou stal v očích národa oslavovanou ikonou, dostal se na Hrad, aby posléze byl všemi ostrakizován. Začalo to výroky, že Havel je dobrý, ale má blbé poradce, a končilo to zase až jeho zbožštěním po jeho smrti. Já bych řekl, standardní průběh v České republice. Když jste v nějaké veřejné funkci, máte čím dál víc kritiků, čím jste slabší, tím těch kritiků přibývá, protože dokud jste silný, tak se to neodváží, a uznání se Vám dostává až po smrti.