Na svém blogu jste uvedl: „Ztratili jsme tvář před Čínou, která již ví, jak jsme slabí a jak pro peníze uděláme cokoli. Ztratili jsme tvář před Ruskem, které již ví, že jsme přestali být soupeřem.“ A pak také: „Ztratili jsme tvář před Amerikou, která již ví, že se s námi nedá moc počítat.“ Jaké to může mít dopady? A jak nás mohou vnímat ostatní státy Evropské unie?

Jako někoho naprosto nečitelného. První prezident orientoval republiku na Západ, vstoupili jsme do Evropské unie, NATO  a dalších evropských struktur. Václav Havel získal pro naši zemi obrovskou mezinárodní prestiž. Druhý prezident podkopává myšlenku Evropské unie a spolu s třetím občas mluví jako by byli vyslanci Ruské federace. Zatímco národ jako takový je orientován do Evropy a západním směrem, poslední dva prezidenti směřují na Východ. Prezident na jedné straně a vláda a občané na straně druhé jakoby měli dvě odlišné zahraničně politické strategie. To pnutí nás činí nevěrohodnými přede všemi.

Co by měl český národ udělat, aby našel svou tvář? A měli jsme ji?

Měli a máme. My Češi jsme, zdá se mi, vždycky tak trochu cyničtí a jsme vždy připraveni k ironii a sebeironii. Žánr, ve kterém světově vynikáme, je parodie, umíme výborně něco shodit, ironizovat, posmívat se tiše i nahlas a nechápeme, jak někdo za oceánem může ráno vytahovat s rukou na srdci vlajku a zpívat u toho hymnu. Nevěříme tomu, že američtí vojáci jdou do Iráku opravdu s tím, že bojují za demokracii, spravedlnost, svobodu a základní lidská práva. Naší literaturou jsou Osudy dobrého vojáka Švejka. Nemáme vizi, pro kterou by stálo za to žít, nemáme myšlenku, pro kterou bychom byli schopni zemřít. Švejk ji ostatně také neměl. Snad kromě Kawasakiho růže mě nenapadá nějaký současný český film, který by se pustil do opravdu vážných témat.

Na druhé straně, nejsme tak špatní, jak se rádi prezentujeme. Když je nějaká dobročinná sbírka, dáváme neuvěřitelné množství peněz a mnozí dávají i z toho mála, co sami mají. Dáváme, ale jako bychom se styděli, že dáváme.

Zaujala mě vaše myšlenka na blogu: „Pokud umístíme majetek na první místo, dlouhodobě jako národ, jako Evropa či jako civilizace nemůžeme přežít.“ Myslíte si, že tento žebříček hodnot může vést k rozpoutání rozsáhlejších válečných konfliktů?

Myslím, že tohle je největší problém současné Evropy, velmi bolavý a velmi důležitý. Když v Americe v roce 2004 hladce zvítězil v prezidentských volbách podruhé George Bush mladší, mnozí analytici začali zkoumat, co udělal John Kerry špatně. Překvapivě se ukázalo, že rozhodujícími tématy nebyla ani situace domácí ekonomiky, a dokonce ani válka v Iráku, jako vesměs etická témata: sňatky homosexuálů, potraty a kmenové buňky. Pokud naopak my v Evropě a zejména v ČR děláme politickou kampaň, všechny strany zhruba říkají, volte nás, budete mít víc peněz a budete se mít lépe, rozumějte finančně lépe.

Myslím, že problém Evropy je právě v tomto. Vsadili jsme na peníze, na to, že nám přinesou konečné štěstí a že je to ta nejvyšší hodnota. Václav Klaus kdysi řekl, že peníze jsou až na prvním místě, a my jsme tomu mezitím uvěřili, stejně jako třeba tomu, že přírodu budeme chránit, až si na to vyděláme. Všechny mně známé průzkumy přitom potvrzují, že neexistuje žádná korelace mezi pocitem životního štěstí a výší příjmu.

Tuším, že to byl Paul Ricoeur, kdo srovnal hodnoty současné Evropy s květinami ve váze. Ještě jsou docela hezké, ale dávno jsou již odťaty od svých kořenů a zvolna vadnou. Ve snaze letět výš a osvobodit se od minulosti jsme přeťali kořeny a ano, myslím tím židovsko-křesťanské kořeny. V našem nadšení pro konečnou svobodu člověka jsme ale přehlédli, že na místo bývalých hodnot přiletěli běsi.