Po teroristickém útoku v Paříži, ale i těch minulých v Londýně nebo Madridu se vždy diskutuje o profesionalitě bezpečnostních složek, tajných služeb či informátorů. Jednoznačné díky patří záchranářům – hasičům i lékařům. Ale i ti jsou nějak kapacitně omezeni. Co byste doporučil třeba naším legislativcům? Lepší vybavení trauma-týmů, lepší vzájemnou koordinaci, nebo třeba ne tak živelné rušení lůžek v okresních nemocnicích?

Na lékaře se občas zapomíná. S obdivem jsem sledoval nasazení lékařů v Paříži. Já a lékaři mého oboru se pravidelně účastníme spolu s armádou cvičení připravenosti nemocnice a celého našeho záchranného systému při výskytu vysoce nebezpečné nákazy. Koordinace mezi všemi složkami záchranného systému se prověřuje a zlepšuje každým cvičením a na dobré vybavení si nemohu stěžovat. Stejná cvičení Integrovaného záchranného systému probíhají samozřejmě při simulaci katastrof, hromadných nehod i teroristického útoku, tam však infektologa zase tolik nepotřebují. Ale tady bych rád podotkl: Problémy nejsou vůbec v lůžkové kapacitě. My jsme nedávno v nemocnici počítali, kolik bychom měli k dispozici lůžek při podobné katastrofě, a nebylo to málo. Nemocničních lůžek je v Čechách víc než dost. Délka hospitalizace pacientů by se měla naopak dále zkracovat. Proč by měla být v každém okresním městě nemocnice s lůžky, když budeme mít dobré dálnice a silnice?  Problém je především v profesionálním postgraduálním vzdělávání lékařů, a hlavně sester. Ty nám houfně spolu s mladými lékaři utíkají na Západ a já se jim ani nedivím. Musíme je tady udržet a není to jen o penězích, těch je ve zdravotnictví dost – na nesprávných místech. V tomhle směru se udělalo od revoluce málo.

Nedávno jsme si připomněli Den veteránů. Podle Československé obce legionářské  skutečnými veterány ještě nejsou dle zákona vojáci, kteří sloužili v zahraničních misích; a teprve se připravuje novela, která by měla tyto veterány uznat, ovšem od věku 60 nebo 65 let. Není to pozdní hranice? Ti, kteří byli třeba v Zálivu nebo v Afghánistánu, se přece museli setkat se spoustou pro Evropu nepříliš známých nemocí nebo parazitů?

Neznám přesné pojetí, ale podle mého názoru by válečný veterán měl být už z podstaty toho slova kdokoli, kdo se v armádě účastnil nějakého konfliktu určitou dobu bez ohledu na věk. Válečnému veteránovi tak může být často méně než třicet let. Veteránům a veškeré péči o ně se u nás dlouho nevěnovala patřičná pozornost. To se zaplaťpánbůh mění, ale jako všechno u nás – trvá to. Pokud vím, Ministerstvo obrany přichází právě v těchto dnech s novými aktivitami na podporu válečných veteránů. Ústřední vojenská nemocnice se jim hodně věnuje, poskytuje jim i jejich rodinám výbornou komplexní zdravotnickou i sociální péči, kupříkladu v rámci programu Zelená cesta. Máme také psychologickou poradnu pro válečné veterány.

Co je vlastně největším nebezpečím pro člověka, který přijde do Iráku nebo Afghánistánu? Samozřejmě mám na mysli exotické nemoci…