Pane Valenčíku, začněme nejprve ekonomickým pohledem. O tom, zda je svět v krizi či jestli ji už překonal, se napsalo za posledních několik let více než dost. Přesto stále není zcela jasná odpověď, a ani to, jaký můžeme očekávat vývoj. Vy v jednom ze svých posledních blogů uvádíte, že současná opakování finanční krize mají svůj původ v tom, že setrvačné pokračování ekonomického růstu v jeho nynější podobě – tedy s nízkými efekty spotřeby na rozvoj nově orientovaných lidských schopností – narazilo na přirozená omezení. Můžete nám přiblížit, jaká to jsou omezení a jak je tedy podle vás lze překonat?

Svět, ve kterém žijeme (to, co je příroda a co tvoří přírodu), umožňuje prakticky cokoli vytvořit téměř z ničeho. Záleží jen a jen na tom, jakými schopnostmi jsou lidé vybaveni. Jde tedy o vytvoření podmínek, za kterých se rozvoj schopností mění v to, co dynamizuje ekonomický růst a otevírá mu prostor. Jakmile se tento typ ekonomiky zrodí, může trvat pouhých dvě stě let, než v důsledku rychle narůstajícího inovačního potenciálu společnosti dojde k plnému a definitivnímu „odlehčení“ (osvobození se) společnosti od materiálních podmínek její existence, tj. od závislosti na zdrojích surovin či energií. Všechno, co člověk bude potřebovat pro mnohem bohatší život, než má nyní, bude vytvářeno s minimální zátěží našeho přírodního prostředí. A to i při podstatně vyšším počtu obyvatelstva. Kdo nevěří, ať si představí, kolik surovin a energií se dnes používá k tomu, abychom přetahovali suroviny z jednoho konce světa na druhý. Ve svém souhrnu je to 95 %, tedy 19/20 surovin, které k extenzivnímu přepravování jako jednomu z dominantních atributů současné ekonomiky slouží. Tomu, kdo si to dovede představit jen s obtížemi, doporučuji výborný článek našeho předního odborníka na nanotechnologie Jiřího Kůse, ve kterém říká, že lidská práce možná přestane být důležitá.

Takže pokud tomu rozumím správně, měli bychom se zamýšlet nad tím, co děláme setrvačně, a změnit to?

Ano, tomu zlomení setrvačných trendů brání jednak naše setrvačné myšlení a setrvačné chápání toho, co se odehrává, jednak to, co nazývám investování do společenské pozice místo do rozvoje lidských schopností. To jest snaha omezovat rovnost příležitostí pro rozvoj a uplatňování schopností lidí různými formami ekonomické a návazně i sociální segregace.

V podobném duchu občas hovoří i socioložka a ekonomka Ilona Švihlíková. Říká mimo jiné, že nedostatek poptávky se následně projeví v poklesu nabídky, a tedy i ekonomického potenciálu. Je to skutečně stav, jehož jsme nyní svědky?

To je standardní makroekonomické vidění problému. Podle mě opět až příliš setrvačné. To, co se dnes jeví jako finanční či dluhová krize, je především krizí současného typu růstu. Stojíme před změnou srovnatelnou s průmyslovou revolucí. Problém je v tom, že většina lidí si ji nedokáže představit. Proto nepomáhají standardní nástroje typu kvantitativního uvolňování, to jest nalévání peněz do ekonomiky.

Dobře, tak se tedy zeptám přímo: Jakou podobu by podle vás měl mít nový typ ekonomického růstu nejbližší budoucnosti?

Růst by měl být založen na odvětvích, která napomáhají rozvíjet, uchovávat a případně i uplatňovat lidské schopnosti. Vzdělání, péče o zdraví, funkce rodiny, lázeňství apod. Současná společnost využívá lidský potenciál, který by byl schopen vytvářet z méně zdrojů více užitečných efektů na základě inovací tak z jedné padesátiny. K tomu jsou třeba dvě věci. Jednak vytvořit podmínky pro to, aby tato odvětví byla financována z efektů, které přinášejí. Jednak překonat překážky, jež jsou dány prohlubující se ekonomickou segregací společnosti, která přerůstá do podoby snahy jedněch zachránit se s využitím své majetkové převahy na úkor druhých. Tato tendence je dnes zjevná a je velmi nebezpečná. Nazval jsem ji hrou typu Titanic, k tomu podrobněji a více najdou pozorní čtenáři na mém blogu .

Nemohu se vás však nezeptat, zda všechny tyto teorie, které jste nyní zmínil, nemohou skončit neúspěchem mimo jiné i proto, že se například na starém kontinentu výrazně změní podmínky a hospodářské klima – třeba pod tíhou aktuální vlny uprchlíků. V tuto chvíli jsme tím – a věřím, že zřejmě i ekonomové – zaskočeni. Existují však nějaké strategie, které by už třeba toto zohledňovaly – víte o nějakých? Pokud ano, zřejmě se mohou zásadně lišit od těch původních plánů – nebo se mýlím?

Pod „tíhou uprchlíků“? Nazvěme to přesně. Jde o záměrné použití migračních zbraní. Začala válka s použitím migračních zbraní. To, že se něco takového připravuje, bylo čitelné již před více než dvaceti lety, opět jsem se tomu věnoval v jednom ze svých blogů.

Nelze však zaměňovat příčinu a následek. To, že vývoj došel až k této válce, je dáno právě tím, že se nepodařilo zlomit setrvačné trendy vývoje, že se nepodařilo přejít k novému typu růstu založenému na rozvoji a uplatňování lidských schopností. Došlo k absurdní situaci. Heslo „MY VÁS TADY NECHCEME“ již není heslem nás, domácích, ale příchozích. A proč? Protože jsme to my, kdo ztratil pozitivní vizi, kdo nevidí cestu řešení problémů, kdo zrazuje vlastní hodnoty založené na racionalitě a moralitě. Nyní jsme se v důsledku toho dostali do situace krajního ohrožení. Buď si dokážeme osvojit realistickou perspektivní vizi včetně toho, jak ji prosadit, nebo tady prostě nebudeme.