Po teroristickém útoku v Hurghadě a zranění Češky, která pak následně v nemocnici zemřela, se objevily spekulace, že i ta lepší zdravotnická zařízení v Egyptě jsou na nižší úrovni než u nás. Je to tak?

To je v těch státech běžné, že je to takové, jak se říká, ode zdi ke zdi. Mají tam špičkové nemocnice, které jsou na úrovni našich fakultních, ale pak jsou i malé, což jsou takové pomalu boudy s problematickou hygienou. Tak to bylo i v Botswaně, kde jsem pracoval. Tam byly taky takové dva hlavní, nejlepší, referenční špitály, kam se posílá jako na nejlepší pracoviště – já jsem v jedné z nich v hlavním městě Gaborne pracoval – jmenovala se Princess Marina Hospital. Druhá podobná byla v druhém největším městě země. Pak tam byly takzvané „district hospitals“, to byly takové jako trochu menší okresní nemocnice, které byly ještě jakž takž sofistikované, protože tam byly různé odbornosti – byl tam internista, neurolog, chirurg. Nu pak tam byly takové malé polikliničky s dvěma ordinacemi a malým sálkem, kde se daly dělat malé výkony, k ruce byla anesteziologická sestra, bylo tam tak pět lékařů-všeumělů.

Více o MUDr. et ThMgr. Marcelu Hájkovi, Ph.D., FICS., najdete ZDE

Tam všeobecná  medicína je šířeji pojatá než tady u nás. A my jsme tam byli na takzvané létající misi, „flying missions“, a oni nám tam připravili, co bychom řešili na místě, případně, co řešit v nemocnici. Takže se vysortýrovalo pár lidí, které bylo třeba udělat v hlavním špitále jako plánovaný výkon. Kupříkladu vám připravili třeba 75 lidí na tři dny.

Něco podobného je i v Egyptě. Už z těchto svých zkušeností mám určitou představu. Samozřejmě, nemohou si dovolit všude špičkové nemocnice. Egypt je taková sofistikovanější země, kde nehrozí výraznější nebezpečí. Samozřejmě, nějaký blbec se vždy najde. Ale nejde o doktrínu té země, která dost trvá na turistice. Vlády se starají o to, aby turisté byli v bezpečí. Když se něco stane, tak ten případ vždy vezou do nejšpičkovějšího špitálu. Rozhodně by člověka nedali někam, kde by byl v jakési standardní péči. Jde jim o to, aby před světem vypadali dobře.

Ono to není jen o vybavení nemocnic, ale i o zkušenostech lékařů. Těžko posuzovat.

A na to navazuje pak hysterie, že se do té či oné země přestane jezdit…

To prostě přináší život a říkat – nikdy už nikam nepojedu...

Já, když jsem byl ještě před třiceti kilogramy, tak jsme jezdili s partou na horských kolech do bývalých zemí Sovětského svazu, dělali jsme Ukrajinu, Pobaltí. Nu a chtěli jsme přejet výběžek Běloruska, to tam byl ještě bezvízový styk. Dostali jsme se do Grodna a hned nás zatkla běloruská armáda, že prý nemáme víza. Argumentovali jsme, že je nepotřebujeme, ale nahnali nás do jedné místnosti na nádraží, strašně dlouho to vyšetřovali. Říkali jsme jim,  že nás na hranicích pustili a neřekli nic o tom, že se někde máme hlásit. A začali nás buzerovat. Jeden kluk si musel odskočil, tak se šel vyčurat do křoví a hned dostal pokutu pět dolarů. Přitom tam chodili lidi se psy, ale tohle byl zločin. Nechali nás tam celý den, než se to vyřešilo.

Informovali jsme naši ambasádu v Minsku, ti volali na nádraží,  že to bude diplomatický skandál. Přednosta stanice byl na naší straně a divil se, proč nám to ti policisté dělají, že k nikomu jinému takhle nepřistupují. Nakonec prý nás pustí, ale kola tam zůstanou. Takže jsme zas argumentovali, že to je krádež. A oni zase – kam by se dala ta kola, že nás musí poslat vlakem na hranici s Litvou a tam není, kam dát kola.

Nakonec přednosta stanice rozhodl, že nás s těmi koly pustí, ale nemůžeme být s ostatními v jednom vagónu. Takže jsme jeli na hranici v šesti lidech s koly a v druhé půlce vagónu se tísnili lidé, že byli nalepeni na sklech. Úplně zbytečně. Na hranicích byl zas problém s jízdenkami. Běloruští četníci měli na hlavách takové velké čepice jako talíře, jako Rusáci. A na hranici přistoupili zase Litevci, kteří vypadali jako nacisté, v rajtkách, čepici s kšiltem, černé uniformy. Tak jsem si říkal, tady to je ode zdi ke zdi. Ale ti byli hodní a říkali nám, že jsme se zbláznili, že jsme jeli do Běloruska.

Proč vám to povídám? Tam jsme říkali, že dokud se v Bělorusku nezmění režim, tak tam už nepojedeme. Jeden známý tam vjel také na krátkou dobu autem a za jednu a půl hodiny byl o sto dolarů lehčí. To byly pokuty za sebemenší kraviny, třeba, že mu na jednom kole chyběla puklice. A s tím nehnete, to jsou bolševici. Mají samopaly a jako jste kdysi tady nehnul s policajty, kdy jsem mohl logicky argumentovat a nebylo to nikdy nic platné... Takže to jsem říkal, že tam se tedy buzerovat nenechám.

Vy to dobře znáte především v jižní Africe. Tam jsme asi jako Česká republika „dobře známí“ díky Radovanu Krejčířovi…

Moc se o tom nemluvilo, viděli jsme jedny noviny, kde se psalo o jednom jeho soudu, ale byla to okrajová noticka s jeho malým obrázkem. Spíše bílí Namibijci říkali – že vám jej nevrátí, oni mají svých starostí dost v té jižní Africe a ještě musí přibírat starosti zvenku. On pořád ještě má finanční zázemí. Nevím, jestli je jeho, nebo na některé lidi něco ví a ti mu to musejí zaplatit. Ale vždycky se mu podaří někoho podplatit. V Jihoafrické republice to ale dělají s velikým rizikem. Byť je tam takový polobolševický režim, tak oproti nám je přísně stíhaná korupce. To je i v Namibii, Botswaně, Zambii. To jsou několikaleté tresty natvrdo, žádné podmínky nebo peněžité tresty. A hned. Mám pocit, že každý, kdo se Krejčířovi tam snaží pomoci, se vystavuje strašnému nebezpečí a asi se mu to musí vyplatit. Že by to dělal pro jeho krásné oči, tak to asi ne. Jak znám Jihoafričany, jak teď našla eskorta u něj nějakou uniformu, tak to bylo jistě udělané s velikým rizikem.

U nás se o jižní Africe mnoho neví, ale řada lidí si myslí, jak velká je tam korupce...

Skutečnost je jiná. Spíše je tam snaha o ekonomické vyrovnání, snaha o zahlazení stop apartheidu. Dokonce je tam i pozitivní rasismus. Některá místa jsou vysloveně bílá. Když pojede podél hranice s Botswanou a Namibií směrem na západ, tak tam jsou nejsvětlejší černoši na světě, Námové. Dokonce někteří z nich mají modré oči, špinavě blond kudrnaté vlasy. Pak jsou tam dovezení černoši na práci v určitých enklávách, ale jinak všude běloši. Jsou tam bílí vojáci, policisté, úředníci na poštách. Pro zajímavost, kontroly na hranicích jsou přísné především proto, jestli nevezete nějaké trofeje z nelegálního odlovu.

Dále jsou vysloveně černé oblasti. To je Soweto anebo prostředek Johannesburgu, kde je taková no-go zóna a pak jsou teprve výstavná sídliště. Říká se, že je to nejnebezpečnější místo světa. Tam když jedou novináři, tak je kolem nich kordon policistů a vojáků. Tam zastavíte na červenou a máte pistoli u hlavy.

Židovská čtvrť v Johannesburgu je ale výstavní. A má domobranu jako i ostatní čtvrti a také v Pretorii. V těch čtvrtích jsou hospůdky, sedí se venku, jsou tam atrakce. Černoši tam pracují, ale jen do pěti hodin. Pak přijedou autobusy a odvezou je pryč a nastupují bílí v pískových uniformách. Domobrana. To jsou vesměs vousatí Búrové, kteří mají samopaly a kulomety, jezdí džípy a vartují v noci, aby tam byl klid.

Oni se snaží nedráždit  druhou rasu a postupně smazávat rozdíly. Ale jinde je to už dost společné. Třeba policisté, kteří tam jezdí silnými mercedesy, jsou bílí a černí. A to nemůžete dělat nic, protože oni na vás řvou všichni stejně. Pak je tam takový pozitivní rasismus ve školách, kam chodí bílé a černé děti dohromady, část učitelského sboru je bílá a část barevná, protože jsou tam Indové a další Asiati. Když chodila moje dcera do botswanské školy, tak třeba na angličtinu měla bělocha, na francouzštinu černocha. Angličtina je hlavním jazykem, francouzština a němčina jako jazyky další. Na tělocvik měli mulata a všichni ti lidé byli úplně fajn a hrálo to tam všemi barvami. A oni je také prohazovali, aby v každé třídě byly děti bílé, černé, žluté, indické...

To je velmi zajímavé. Možná bychom se od nich měli učit...

Oni by nás měli učit obecně. Děti tam chodí do školy v uniformách. Když jsme tehdy naši dcerku přivedli do školy, tak  měla jenom malé základy. Škola tam byla pěkná, přízemní, palmy kolem, do tříd se chodilo přímo z venku. Prostě, děti si rychle zvyknou na jinobarevnost a národnost a jiné zvyky. Za dva dny se tam již dcerka těšila a za měsíc mluvila anglicky. Tam ti učitelé jsou opravdu dobří. Její učitelka si třeba brala ty malé začátečníky domů, tam si hráli s jejich dětmi a tím byli nenásilně nuceni mluvit. Platili jsme za to malý bakšiš a bylo to dobré. Brali jsme si ji pak večer zpět nebo zase jiný tatínek ty děti rozvezl. A takhle to dělali a za rok měla angličtinu perfektní. A přitom ještě se učili francouzštinu a němčinu.

Nechci urazit naše pedagogy, ale to se nedá srovnávat. Oni to berou jako svou čest, aby děti uměly. Je pravda, že učitelé tam jsou na vysokém společenském žebříčku a jsou výborně placeni. To se s našimi nedá srovnat. U nás to někdo dělá jako práci, a kdyby mohl dělat něco jiného, tak dělá něco jiného. Prostě si to nebere. Oni si toho váží jako svého životního koníčka, záliby nebo chcete-li poslání. Mají vily, krásná auta, služebnictvo.

Mluvil jste o domobraně…

To jsou dobrovolníci, ale to neznamená, že nejsou organizovaní. Trochu mi to připomíná naše dobrovolné hasiče. Berou služby, mají uniformy, mají nějaké certifikáty. Ti jihoafričtí dobrovolníci mají identifikační karty, je hned vidět, s kým máte tu čest. Nejde o bezpečnostní agenturu. Prostě vědí, že je potřeba se postarat o to, aby tam byl klid. Žádné velké incidenty jsme neviděli. I když to dělají Búrové, kteří po nástupu Mandely ztratili hodně svého území, takže mohli být dost naštvaní. Apartheid není v búrštině diskriminace, ale oddělení, separace.

Třeba v Kapském městě jsem viděl radiologickou kliniku, kde byla dvě CT, dvě magnetické rezonance – jedna pro černé a jedna pro bílé. Byl tam pro každého vchod, dvě chodby, aby se nespletli. Ale ty přístroje byly stejné, ne že by pro bílé bylo něco lepšího než pro černé. Anglikánská církev neuznávala smíšené sňatky, když se jelo autobusem, byla tam sedadla pro bílé a pro černé.

Když jsme tam poprvé v devadesátých  letech přijeli, tak apartheid už byl několik let zrušen. Ale v hlavách lidí, vždyť to tam bylo snad 170 let, tak to bylo navyklé. Například když jsem přišel do banky, kde byla fronta – osm devět černochů stálo u přepážky a já jsem tam přišel jako jediný bílý, tak mne hned pouštěli dopředu. Já jsem si to nevynucoval, ale oni hned odstoupili. Nesnesli, aby stál běloch za nimi. Protože běloch tam byl vždy vepředu.

Žehrat na kolonisty není úplně v pořádku, že?

Oni černoši když byli pod kolonisty, tak převzali jejich výchovu. Ať třeba u Britů nebo Belgičanů, ale i krátce Němců nebo Portugalců. Černoši jsou opravdu pomalejší. Britové jsou taky línější a nic si nedělají z toho, že jde něco pomalu a nerozčilují se jako my, že to hned nejde, a pořád mají ty thymolínové úsměvy, i kdyby jim tramvaj ujela nohu. Když jsem třeba šel do banky a u nějakého okénka byl černoch a někde běloch, tak jsem raději šel k tomu bílému, protože jsem to měl rychleji vyřízené. Ne proto, že bych byl nějaký rasista. Prostě běloch to měl hned. Černoch si při tom ještě povídal se sousedkou a s lidmi z fronty, pořád na sebe mleli a po patnácté to přepočítávali, to jste prostě šílel. U přepážky nebo směnárničky, když tam byl černoch, tak jste byl odbyt za dvacet minut, u bělocha jste to měl za tři minuty hotové.

Policisté tam jsou přísnější v takovém evropském stylu, třeba i měří rychlost, neměří alkohol, protože tam není zákaz. Nesmíte ale nic udělat. Když něco provedete, tak mají tabulku a zaplatíte dvakrát více. Ono je to logické, protože pomalu byste tam nemohl ani jít do hospody. My jsme byli od ní tři kilometry a to nemůžete jít buší v noci. Takže před hospodou máte velká parkoviště. Jdete z té hospody, máte v sobě pár piv a nějakého toho panáka a vidíte, jak policisté na tom parkovišti řídí provoz, aby do sebe nevrazili a každého upozorňovali – pozor, máte vypito, jeďte opatrně. A vůbec tam nebylo nějak moc nehod. Všichni jeli opatrně a nikdo nefrajeřil. To tam nedělají.

Pamatuji se, když mi poprvé změřili rychlost před Pretorií a zastavili mě na parkovišťátku. Bylo nás tam tak šest sedm, samí bílí řidiči, a policisté byli černí. Tak jsem si pomyslel, to je nějaká pomsta za apartheid. Jeden z řidičů, Búr, na ně začal řvát a starší černý policista mu říká – vždyť vás ani nevidíme za tím sklem, stavíme namátkově, jel jste rychle, zaplatíte pokutu. Tečka.

Takže podle vás jižní Afrika udělala v tom spolužití velký krok?

Myslím, že ano. To nemá obdoby. Za tu krátkou dobu jak se to promíchalo – smíšené školy, smíšení učitelé, policie, armáda. Je pravda, že zatím černoši nedosáhli všech postavení, protože to trvá desítky let, než se vypracujete. Co se třeba týká stíhaček, všichni piloti jsou bílí, nebo generalita je z 90 procent bílá. Totéž v lékařství. Židy tam považují za bělochy. Na klinice v Pretorii byla převažující řada židovských lékařů. Ptal jsem se, proč je tam jen několik těch černochů, a pan profesor mi říká – oni neměli možnost vystudovat. Pro ně je špička, že se dostanou pracovat do nemocnice jako lékaři. Ale dál už na sobě nepracují. Jsou doktorem medicíny a to jim stačí. Ostatní na sobě pracují. On klidně vezme černocha, ale musí být stejně dobrý jako bílý lékař. Operovat chcete přece od toho, kdo to umí, ne od toho, abychom tu dodržovali nějakou rasovou rovnováhu.

Takže lidská práva trochu jinak…

To byste se divil, to by tu ochránci lidských práv zešíleli. V Botswaně když přijímáte člověka do nemocnice, tak v každém papíru vyplňujete ještě kromě jména a bydliště také rasu a náboženství. To kdybyste měl tady, to bychom v Evropě pohořeli. Ale ono to má smysl. Protože když je člověk jiného náboženství, tak jsou lidé v různých časech uvolňováni na bohoslužby. To je jedna věc. Druhá je, že mají jiné stravovací návyky. Když tam bude ležet Žid, tak dostane košer. Když muslim, tak halal stravu a nebudou jim tam cpát vepřové maso. Píše se ještě kmen. Protože Křováci vyžadují ležet na zemi. Ti nesmí dostat postel, dávají jim silné matrace na zem, protože Křovák má panickou hrůzu ze spaní na posteli, protože to je pro něj vysoko a mohl by v noci spadnout.

Také mají různá práva, třeba mít u sebe zbraň. Když se zamyslíte, jaké jsou tam rozdíly, tak to má smysl. Jsou kmeny, které jí jenom maso. Jiné zas jenom obilné kaše. A to se také odráží na stavu střev a trávicího systému. A mají jiný typ chorob. U nich můžete pak předpokládat něco, co u jiného by být nemohlo. A jsou tam i anatomické rozdíly. Takže se tam píše rasa, kmen, náboženství. Také třeba můžete potřebovat tlumočníka. Musíte vědět, z jakého jsou kmene. Personál musí mluvit anglicky, ale je tam spousta kmenů, jsou tam Křováci, nebo se mluví třeba jazykem tutume, tak prostě potřebujete někoho, kdo jím bude také mluvit. Měli jsme tam třeba  vrátného Křováka, který byl vychován v nějaké rodině, protože jej našli jako opuštěné dítě, neměl žádné vzdělání, ale uměl jazyk. Prostě, mělo to nějaké opodstatnění.

Tady by se lidé zbláznili, kdyby se tam mělo psát náboženství. I při sčítání lidu jsou to nepovinné údaje. Přitom to má smysl. To není žádný rasismus nebo byrokracie. Že byste si řekl – ten je takového  náboženství, toho trochu zmučíme, nebo ho blbějš odoperujeme. To je kvůli těm administrativním, stravovacím a dalším postupům, aby jste se jej nedotknul a dělal, co vyžaduje jeho náboženství a kmenové zvyky. Aby i tam mohl žít svým způsobem života.