Na mnichovské bezpečnostní konferenci se hovořilo i o Minských dohodách. Každá strana konfliktu to vidí jinak. Nicméně, je alespoň dobré, že tu jsou? Hovoří se rovněž o tom, že když pozorovatelé OBSE "pracují", boje utichají, když odjedou mimo region, opět propukají...

Rozdílný výklad minských dohod v podstatě panoval od samého počátku, jak o tom svědčí skutečnost, že se bez ohledu na dohodnuté příměří dál bojovalo například o Debalcevo. Místo aby se těžká vojenská technika stáhla o 30 km za linii každé z bojujících stran, ruské tanky T-72B3 se přesouvaly k Debalcevu, neboť podle jednoho z vůdců separatistů Alexandra Zacharčenka se příměří na tuto oblast nevztahovalo. Dodnes tam zbraně neutichly, stejně tak jako přesuny vojáků a vojenské techniky – a to z obou stran. Ale to je relativně dílčí záležitost, podstatnějšími otázkami bylo řešení budoucnosti separatistických oblastí – změna ukrajinské ústavy, volby do místních orgánů, nové uspořádání vztahů s Kyjevem a nakonec i obnovení státní hranice. Reforma ústavy se sice uskutečnila, ale neuspokojila ani jednu stranu. Volby se také sice konaly, ale nikoliv v těch oblastech, na nichž záleželo především. Stejně tak v podstatě selhala mise OBSE, na důkaz toho z ní odstoupila švýcarská delegátka, protože nemohla plnit svou funkci.

Máme tedy plakat nad minskými dohodami - byly celkem dvě, poslední 12. února 2015 -  jako nad rozlitým mlékem? Uvědomme si jednu skutečnost: vyjednaly je sice hlavy států Německa, Francie, Ruské federace a Ukrajiny, ale podpisovali jiní: Heidi Tagliavini za OBSE, Leonid Kučma za Ukrajinu, ruský velvyslanec v Kyjevě Michail Zubarov a separatističtí vůdcové Alexandr Zacharčenko a Ihor Plotnickij. Už v tom byl jistý problém: jejich hlavními garanty se nestali ti, kteří je vyjednali. Přirovnám-li to k jiné situaci, například teheránské a jaltské konferenci za 2. světové války, tam se garanty dohodnutého stali ti, kteří je dohadovali, tedy šéfové USA, Velké Británie a SSSR, nikoliv jen jejich zmocněnci či bývalí šéfové, jako je to případ Kučmy. Je to logické, partneři jednání v Minsku si uvědomovali, jak těžké je bude realizovat a proč by si tedy svými podpisy kazili svůj politický štít?

To je jedna stránka věci. Tou druhou, podstatnější, je to, že minské dohody neřešily – a ani nemohly – problém konfliktu ve východní Evropě v souvislosti s celkovou situací Ukrajiny, jejích perspektiv a samozřejmě také z hlediska vztahu světových mocností a bloků, vojenských či politických, jež se vytvořily. A v tom se jejich zájmy rozcházely: nemyslím si, že Putin si přál přímo anexi těchto území, Krym byl jinou záležitostí, ale rozhodně mu záleží na tom, aby se zde vytvořilo spolehlivé nárazníkové pásmo, které by nedovolilo NATO přiblížit se k ruské hranici. Členům NATO naopak šlo o to, aby si v nějaké formě zajistili tento dotyk a kdykoliv by potřebovali, mohli Rusko obrazně řečeno podrbat na tomto citlivém podbříšku.

Vzpomínám si, jak krátce po rozpadu SSSR řekl Michail Gorbačov v soukromém rozhovoru americkému prezidentovi G. Bushovi: „Udělali jsme vám to nejhorší, co jsme mohli: zbavili jsme vás nepřítele.“ V tom se Gorbačov zmýlil: USA a jejich spojenci si nepřítele znovu vytvořili -a samozřejmě stejně tak si ho vytvořila druhá strana. Ani se příliš nenamáhali, kdo jím bude, staří protivníci se jim k tomu hodili nejvíc. A vidíte, jak to krásně funguje – americké a natovské jednotky se přesunují k ruským hranicím, Moskva přijímá odvetné kroky, sankce se stupňují, prohlubuje se politický rozkol dokonce více než za studené války: americký a ruský prezident se k vážnému rozhovoru nesešli už šest let. To se od roku 1955, od Ženevy, nestalo ani jednou. Takže ve stínu minských dohod se pohybuje jiný stín, podstatně temnější a neproniknutelnější. Že to odnáší Ukrajina? Kdo z těch, kteří o ní jednají, ví cosi víc, než že je to výborný tenisák, s nímž je možné si pinkat přes imaginární síť nové železné opony, která se zcela nezadržitelně opět natahuje, byť o několik set kilometrů blíže na východ. Rozdíl je ještě v jednom: mám dojem, že v tom „starém období“, jakkoliv bylo kruté, v čele stáli politici, kteří si nedovolili přešlápnout dělící bílou čáru. Nyní takovou jistotu nemám. Bílou čáru nikdo záměrně nenamaloval.