Jak se jako aktivní monarchista díváte na současnou vládní peripetii? Neznamená to, že politické strany jsou přežilé, a že je třeba nalézt jiné řešení?

Kdykoliv se na něco dívám, uvědomuji si, že je pravděpodobně mnohem důležitější to, co nevidím. Jsem dítě 60tých let a období vzdoru jsem prožíval za normalizace. Když mi něco ukazují, nemohu v tom nevidět záměr. Proč mi ukazují právě tohle? Chtějí, abych se nedíval jinam? Je to manipulace? Kdo mi to ukazuje a jaké jsou jeho cíle? Celý národ může aktivně prožívat estetické drama záměru stavby knihovny na Letné, která se podobá chobotnici, a nevšimnout si, že prakticky v témže místě se bez veřejné diskuse hloubí obrovský kráter a tunel do nitra země, který je mnohonásobně finančně i esteticky problematičtější. Celý národ může v televizi prožívat drama pádu vlády a nevšimnout si toho, že dočasně jmenovaná úřednická vláda odprodala 80 % státního zlatého pokladu německé bance za dluhopisy, a uvedla tím celou zemi do závislosti na prosperitě Německa.

Jako konzervativec nesleduji tu či onu konkrétní vládu a pokládám ukazovanou politiku za svého druhu divadlo. Vždy se ptám, co se zde děje doopravdy. Vidím loutky, ale chci vidět loutkáře a chtěl bych nahlédnout do scénáře. A to ještě není vše. Chci vědět, co zatím dělají ti druzí, kteří divadlo zorganizovali a pohybují se kdesi mimo sál.

Politické strany jsou strany a tím je řečeno vše. Strana je jen část celku. Je to skupina lidí sdružených kvůli prosazení nějakého společného zájmu a dosažení společného cíle. Celek státu a národa je více, než strana či skupina. Kdykoliv část ovládne, kontroluje a manipuluje celek, je tento celek pochopitelně degradován na pouhý nástroj této jeho části a jejích zájmů. Chybí zde někdo, kdo by reprezentoval zájmy celku.

Kdokoliv je volený (včetně prezidenta), je vyslancem a reprezentantem části, nikoliv celku. Strany nejsou přežitky a v nějaké podobě vždy existovaly a existovat budou. Kdo ale ohlídá zájmy národa a státu v perspektivě staletí (ne jen volebního období), které jsou nad stranami? Strany ani prezident to nedokáží, protože zájmy celku pochopitelně ztotožňují se svými zájmy. Zájmy celku může ohlídat jen ten, kdo není součástí celku a přece mu o tento celek jde. Zájmy stromu ohlídá nejlépe zahradník, který není součástí stromu, ale strom je v jistém smyslu celým jeho dílem a vizitkou, zdrojem plodů. Zahradník má strom rád a své schopnosti vidět zájmy celku má od Boha. Zahradník není humanista a umí říznout, ale ví, co stromu prospívá a chce jeho prospěch, protože ten je i jeho prospěchem. A proto jsem monarchista. Proto považuji moderní monarchii za perspektivní a pokrokovou formu vládnutí (nikoliv jen ovládání). Dříve či později si to uvědomíme.

Někdo by vám mohl v názoru oponovat, že v dnešní době i  šlechta není, co bývala a o církevních restitucích ani nemluvě...

Šlechta neboli panstvo, není totéž, co monarchie. Je ale úžasným dokladem procesu kultivace moci a vlády. Proto je důležitá. Vždy představovala elitu, která měla sílu a moc hýbat věcmi. Bez panovníka měla ale šlechta tendenci vytvářet stavovské sněmy, parlamenty a šlechtické polorepubliky, což bylo prakticky totéž, jako vytvářet politické strany. Bez konfrontace s panovníkem se ztrácel pohled zahradníka na prospěch celku a jednotlivé rody či jejich aliance měly tendenci přizpůsobit království svému omezenému zájmu. Kabinetním příkladem je Polsko, kde se to díky slabým králům podařilo a výsledkem byl zánik staré Rzecpospolity, která zeslábla v lokálních potyčkách a zájmových přích i intrikách. Šlechtické rody jsou nosnými větvemi koruny, ale je třeba hlídat, aby tyto větve rostly správným směrem a vytvářely jen plodonosné výhonky. Ty jalové a dravé (vlky) musí král - zahradník jednou za čas nemilosrdně odřezat a ostříhat.

Česká šlechta má nesmírnou tradici kultivace moci a nikdy ji neztratila. Šlechty je zapotřebí si vážit a učit se od ní v tomto ohledu. Jde také o nenahraditelnou tradici hospodaření a kultivace panství. Jak říkal Exupéry: Panství, to není jen souhrn budov, polí a stád. Panství je menší celek ve větším celku. Vršit a hromadit majetky je totéž, co házet kameny na hromadu. Šlechta ale ví, že když bude mít k dispozici vhodné pojivo, postaví z kamení katedrálu, tj. cosi, co má záměr, strukturu, myšlenku a ducha, něco, co slouží všem. Šlechta je vynikajícím učitelem vrcholných forem služby a co není službou, to nemá smysl. I lidský život, i jakékoliv užívání moci má smysl jen tehdy, když je zároveň službou, jinak jde o prázdnou marnost. Obyčejný člověk i šlechtic musí mít komu a čemu sloužit. A to je to, co nám neukazují, co v televizi neuvidíme.