Věhlas, a to i světový, mnoha českých i slovenských značek se vytratil spolu s rozpadem Československa. Na tuto nostalgickou strunu zabrnkal poslanec ČSSD Jaroslav Foldyna, když na svém facebookovém profilu uvedl seznam snad padesáti do roku 1990 tradičních firem a připsal k nim: To jsou všechno značky a podniky, které zanikly nebo byly rozprodány. A ještě k tomu dodal, že jen kvůli politické moci bylo rozděleno Československo a zanikla i věhlasná a světoznámá značka kvality Made in Czechoslovakia. Považujete jeho vyjádření za pouhý sentiment, nebo za něco, co je ještě důvodem k zamyšlení?

Někdo to možná vidí jako sentiment, někdo spíš jako vystřízlivění z toho, že se blíží třicet let od tzv. revoluce. Nutně se objevuje reflexe toho, kam za tu dobu Česká republika došla, a toto je jeden z projevů. Někdy už se toho moc dělat nedá; někde byly šance, a nebyly využity.

Značka „Made in Czechoslovakia“ byla skutečně světoznámá a dodnes vysvětlit v řadě koutů světa – a někdy to ani nemusí být v Jižní Americe – že Československo už neexistuje, je docela obtížné. Vybudovat značku novou je práce na desetiletí, navíc je otázka, jestli na to vůbec máte prostředky. Nemyslím finanční, myslím CO vlastně budete propagovat, když – jak poslanec Foldyna vystihl – žijete v zemi, kde už toho v našem vlastnictví moc nezbylo.

Ve zmíněném seznamu jsou zahrnuty i takové firmy jako Škoda Mladá Boleslav, Plzeňský Prazdroj, Barum a další, které jsou velice úspěšné, i když se zahraničními vlastníky. Co je na tom špatně? Vždyť i na Západě mají mnohé místní firmy silné zahraniční vlastníky.

Samozřejmě že nejsme jedinou ekonomikou, kde mají firmy zahraniční vlastníky. Spíše jde o to uvědomit si, co to pro ekonomiku a pro občany země znamená. Při privatizaci se vůbec neuvažovalo nad tím, že existuje něco jako strategická aktiva – což nemusí být „jen“ firma, ale prostě určitá technologie, znalosti, přístup na trhy a tak dále. Zvítězil přístup hlava nehlava všechno prodat, včetně vody, a to nás dostalo tam, kde teď jsme. Koneckonců jsem o tom napsala celou knihu – Jak jsme se stali kolonií. To, že byly prodány a velmi často pod cenou – a můžeme se ptát, proč to asi tak bylo, zda to byla hloupost, nebo záměr – firmy jako Prazdroj, považuji osobně za národohospodářskou idiocii. Hledání spasitele v zahraničních vlastnících bylo do určité míry následkem katastrofálního selhání kuponové privatizace. Ale byla řada jiných možností: stát si mohl ponechat kontrolní balík, nebo regulativní práva, mohla být provedena privatizace přes zaměstnance a management, mohl být vytvořen třeba státní podnik, který by určitému sektoru dohromady pomáhal dostat se na zahraniční trhy, pečovat o značku… Zbavit se bohatství a prodat ho pod cenou umí každý idiot.

V uvedeném výčtu nechybí ani některé firmy, co skončily, ať už Solo Sušice, Sfinx České Budějovice a podobně. Ne každá firma však může přežít. Proč se nad tím pozastavovat, když zániky firem jsou v kapitalismu běžným jevem?

Samozřejmě, že jsou. Firmy přicházejí a odcházejí. Jenže je dobré vědět, PROČ. Je něco jiného zmizet z trhu, protože prostě vyrábíte něco, co nikdo nechce, a něco jiného, když vás vymaže zahraniční vlastník, protože pro něj představujete konkurenci. Takže je potřeba posuzovat případ od případu.

Je nějaká z tradičních českých firem, po níž se vám třeba i zasteskne, jejíhož zániku lze obzvlášť litovat a dá se považovat za zbytečný, či dokonce pro naše hospodářství za škodlivý?

Nedokážu jen tak jednu vybrat, přiznám se. Za každou tou firmou je osobitý příběh, příběh OP Prostějov byl například uveden ve filmu Závod ke dnu… A taky ne všechny zmizely, řada z nich prošla transformací, někdy více, někdy méně úspěšnou. Základní ale je, že už skoro třicet let tu máme politické reprezentace, které mají hroznou péči o zahraniční investory, a zcela kašlou na naše zájmy. Dokonce jim ani nechybí, když je nemáme dodnes definovány. A pak se diví, že máme nízké mzdy. Když nastavíte ekonomiku na střední, nízkou přidanou hodnotu, tak co z toho asi může vylézt? A ještě lepší je rozdávat investiční pobídky a podporovat například sklady, kterými zastavíme úrodnou půdu. To je taky „výborná“ politika.

Bývalý ministr Pithartovy vlády Miroslav Grégr, který se hrdě hlásí k privatizaci mladoboleslavské Škody tvrdí, že podobným způsobem se chystal privatizovat i jiné podniky, ale nestihl to, protože ho premiér Pithart z vlády vyhodil. Je podle vás privatizace Škody Mladá Boleslav příkladem toho, jak se mělo začátkem 90. let co nejčastěji postupovat?

Škodovka je zvláštní případ. Vždycky, když se začne kritizovat privatizace, tak se někdo ozve a řekne: A co Škodovka, ha? Jenže tam jaksi příklady končí a většinou zůstane jen u ní.

Jak už jsem uvedla, existuje velké množství strategií, jak postupovat. Je potřeba zohlednit specifikace každé firmy, sektoru a zvlášť vybrat ty, které jsou pro hospodářství klíčové a mají perspektivu. S těmi je potřeba „si dát práci“, a ne to všechno halabala nahrnout do jednoho pytle.