V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví? Na čem bychom měli naše vlastenectví stavět? A na co, případně koho, můžeme být jako národ nejvíce pyšní?

Emoce vždy vyvolávají množinu předvídatelných i opačných reakcí, které po jejich skončení komentujeme ironií chytrých horákyň. Čím je epicentrum vzdálenější, tím jsme většími machry. Jsem stejný. Jak rád bych vlastní hlavou konstatoval, že dnešní Brusel není včerejší Mnichov, můj celoživotní obdiv k Americe je stejný, jako když jsem o ní snil skrze okna věznice, že útěcha Bible o chudobě nepovede jednou k nerovnoměrným příjmům a ke katolické privatizaci, že justice nebude rozhodovat podle televizních zpráv a tak by se dalo pokračovat.

Můj laický pohled je formován ulicí. Vím, že si správné vyvzdoruje sama. Možná i krokem dozadu. Mýtus o pokroku není nainstalováním počítačů v koncentrácích. Pamatuji heydrichiádu, nálety, osvobození Rudou armádou, příjezd Volyňských Čechů, odsun Němců, bydleli u nás doma mladí židovští letci, když jsme vyzbrojili Izrael, únorový puč, pohřeb Edvarda Beneše, Slánského i pražské jaro, plné Václaváky atd.

Ona nevypočitatelná síla kmitá mezi spravedlností a vlastenectvím. Až dosud byla zklidněna ústavou a Helsinskými dohodami. Dny však ukazují, že obě již neudrží krok s odůvodněnými nároky, respektive, že ulice bude dotlačena k naplnění emocí ohraničených v těchto dnech mordy islamistů, neřešením státoprávních otázek, strachu ze ztráty sebeurčení v zemi svých předků, kličkováním před většinovým názorem nebo genocidou slovanství střední Evropy. Zda půjde o nový blud, se dozvíme od dosud nenarozených horákyň za dalších dvacet let, mluvících, doufám, ještě česky.

Nakolik se v případě německého přístupu k řešení migrační krize projevuje určitý pocit viny za holocaust, druhou světovou válku jako takovou a tedy i skutečnost, že Německo bylo v roce 1945 poraženým státem, jak se občas objevuje? Jde ze strany Merkelové o snahu zamezit opakování událostí z 30. let, anebo je to ve svých důsledcích právě naopak?

Ani v nejmenším nepodezírám německý národ z militarismu. Podezírám jej, že původně chtěl vládnout kšeftu. Miliardy obyvatel mimo Evropu jsou nenasyceným trhem. Idea nadnárodních byznysmenů se však zvrhla ve vojenský výsadek islamistů do Evropy, krytý dokonce maminkami, které se v osmém měsíci těhotenství vydají na cestu. Výsadek těchto operačních důstojníků v džínách roztočil zbrojní průmysl. Západní i asijský. Jeden nálet se rovná našemu ročnímu státnímu příspěvku menšímu městu. Každá válka má knihu příjmů a výdajů. Kolaps nastane po dalším snížení cen ropy a totálním převzetí evropské administrativy džihádisty. Merkelová spadne do zapomnění a křesťané začnou stavět mešity.

Současně se stupňuje napětí ve smyslu náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k probíhající jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též vzrušení z toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co k těmto excesům lze říci? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?

Cirkus kolem tzv. Nočních vlků a jejich vztahu k Putinovi dokumentuje paranoidní stav české publicistiky. Naopak, právě v těchto dnech měl Vladimir Putin sdílet ohňostroj slávy. Učinil historický krok pro všechny živé na zeměkouli: Dohodl se s japonským premiérem Šinzó Abe na vyřešení problému části Kurilských ostrovů, který přes sedmdesát let bránil v uzavření mírové smlouvy mezi oběma zeměmi. Konečné znění je nyní závislé už jen na ministrech zahraničních věcí. Nedivme se, že našim fekálněmozkovým žurnalistům jsou tyto výkřiky Rusko - fůůůj srozumitelnější.

Jak se stavíte k návrhům, že při větších krizích (jako například hrozba terorismu, různé konflikty či ochlazování vztahů mezi velmocemi s následným vlivem propagandy) je potřeba obětovat svobodu slova nebo i další svobody za cenu udržení vlastní existence? Můžeme dospět do stavu, kdy stát zavede opatření připomínající socialistické informační instituty a regulace? Tyto hlasy se nyní hojně objevují a je jim dopřáváno sluchu. Kde je podle vás nepřekročitelná hranice takového přístupu?

Kdo určí míru nebezpečí? Dnes musí podepsat mlčenlivost zahradnická firma, která jde do výběrového řízení, členové bankovní rady, rozhodující o hodnotě koruny smí daňovým poplatníkům říci asi až za sedm let, proč k tomu přistoupili. Nevystaví vám tzv. modré papíry na „utajené“, ale nesmíte vědět proč, každé pšouknutí kohokoliv ve státní správě spadá do mlčenlivosti. Již zmizeli banderovci, špioni ze západu a disidenti, takže nyní je lid strašen globálně, jakýmsi armagedonem - strachem ze strachu. Soudy netrestají za prokázaný čin, ale již za „úmysl vedoucí k možné přípravě...  že váš známý má známého, který bydlí v ulici podezřelého, čímž je reálná možnost...“ Jste ztracen, když o údajné vině promluví televize.

Pro mne jsou v posledních letech největší hrozbou čeští poslanci. Do jednoho. Jejich zákony nám chtějí zavřít huby, třeba ten z tohoto týdne, že ke komukoliv může vtrhnout policie a hledat údajné zbraně. Sdělím čtenářům tři zkušenosti „míry nebezpečí“.

Během války jsme bydleli blízko Ležáků. Strach všechny objal jak mlha. Nevěděli jsme, co se stalo, ale věděli, že Germáni naše rodiče zastřelí. Na rádiu visela povinná cedulka: Poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá i smrtí. Právě z něj znám zvuk Big Benu. Začaly domovní prohlídky: Partyzánen-partyzánen, volali když k nám přišli. Najn? Danke – a odešli. Mámu později zavřeli za sabotování práce pro Říši a tátu odvezli prý do Rakouska kopat zákopy. Maminka se vrátila začátkem května 1945 a táta prchal z rozbombardovaných Drážďan. To se trestalo smrtí bez soudu. 5. května 1945 vstoupil do Komunistické strany. Členem byl až do smrti v roce 1988. Vzpomínám proto, aby se dnes vědělo, co komunistická strana a Stalinova Rudá armáda znamenala pro lidi, které osvobodila.

Další domovní prohlídku tentokrát „mírunebezpečné“ osoby znám z 80. let. Předvolali mne na výslech do Bartolomějské. Ve stejné hodině chtěli zmáknout filcuňk u mne doma. Jakýsi moment překvapení. To jsem nevěděl a na poslední chvíli se legálně omluvil. Pak přes Německou demokratickou republiku odjel do Polska. Na polsko-české hranici nás totiž automaticky vybírali z vlaku. V Polsku mi sdělili, že jsem měl ráno domovní prohlídku. Solidarita mi nabídla azyl. Další den jsem se vrátil  –  doma pořádek. Manželka v pohodě. Vstoupilo asi osmičlenné komando. Prý je můj syn tak seřval, že jdou v botech, takže se zuli a prohlídku dělali v ponožkách. U mne, nepřítele státu (směje se)! Žádný bordel po razii. Umíte si to dnes představit? Nyní stačí rychle neodemknout a rozrazí vám dveře za huronského řevu zamaskovaných a plně přezbrojených monster – aby zjistili, že jsou v jiném bytě? Že válí po silnici fotbalového rozhodčího, hrůzy s paní Nagyovou nebo nedávné policajtské vyžití na klukovi bez občanky? A mluvčí sdělí, že nebyl porušen zákon atd. Nemám na mysli policisty běžných útvarů, ale kreace těch z pohotovostního. Co lze pak od takto vycvičených svalovců očekávat v civilu, až je od pohotováku vyrazí? Jsem zcela proti každému, kdo by chtěl někomu zavřít ústa. Žádné držhubné nám vlastní existenci nezajistí – naopak. Následovat by mohlo „přeshubné“.

Mluvíte o hrozbě ze strany všech poslanců. Nemáte ale vazby na sociální demokracii? Mám za to, že někteří členové vaší rodiny byli politicky aktivní…

Maminka byla dcera horníka a o bídě mi vyprávěla stejně, jak se psalo v knihách z 50. let minulého století. Nelhala. Táta, syn železničáře – tedy společenské elity, která byla pod státní penzí – zase vyprávěl, jak je při demonstracích řezali policajti na koních. Dva bratři maminky se však proslavili a jsou i v britské Who Is Who 1933-34. Jeden byl dlouho poslancem v Národním shromáždění za sociální demokraty. Již před první světovou válkou působil mezi domkáři a malorolníky. Prý byl schopný žurnalista a řečník. Tehdy nebyly reproduktory a vše se muselo uřvat z valníku. Pak v parlamentu – dnešním pražském Rudolfinu – provalil na Stříbrného kšeft s uhlím během mostecké stávky. Fašouni se do strýčka pustili – krátce: zavřeli jej již v dubnu 1939, tedy chvíli po obsazení republiky. Následovala Pankrác, Petschkův palác, Malá pevnost v Terezíně a pracovní kolona v Osvětimi. Podle gestapa měl vliv na 50 tisíc voličů. Byl velkým vlastencem a věřil v osvobozenou republiku. Umlátili jej v Osvětimi, když dal polskému vězni kousek chleba.

Kteří čeští politici a které české politické síly se dle vašeho mínění pozitivně zasazují o naplnění pojmu „vlastenectví“, stejně tak o kvalitní fungování českých ozbrojených složek v nejširším slova smyslu?

Právě vyšla výborná kniha Oskara Krejčího Geopolitika středoevropského prostoru. V kapitole Hrozivé proroctví cituje Huntingtona: "V rodící se době jsou střety civilizací největší hrozbou pro světový mír, a nejjistější zárukou před globální válkou je proto mezinárodní řád založený na civilizacích.“ Oskar Krejčí uvádí, že naše republika neleží v zájmových přímkách světových velmocí a že budeme vždy na někom závislí. Jsme geopoliticky malí. Přesně v tomto prostoru se umí Miloš Zeman pohybovat. Umně v něm manévrují Lubomír Zaorálek a Hynek Kmoníček.

Mám názor, že i malé země mohou být slyšitelné a respektované: Vyzbrojení Izraele, pražské jaro, polistopadový Václav Havel, předsedy Mezinárodní organizace práce založené v roce 1919 jako orgánu OSN, byli před válkou Edvard Beneš a po listopadu 1989 Čestmír Sajda, Jan Kavan byl předsedou 57. Valného shromáždění OSN, což se povede jednou za sto let atd. Starý vtip, že Praha je zastávkou mezi Berlínem a Vídní, přestává být vtipem.

Nesrozumitelní a většinou zbyteční jsou podle mne naši eurounijní poslanci. A nejvíc, když se po vypršení mandátu vrátí a snaží se implantovat moudra.