V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví? Na čem bychom měli naše vlastenectví stavět? A na co, případně koho, můžeme být jako národ nejvíce pyšní?
Emoce vždy vyvolávají množinu předvídatelných i opačných reakcí, které po jejich skončení komentujeme ironií chytrých horákyň. Čím je epicentrum vzdálenější, tím jsme většími machry. Jsem stejný. Jak rád bych vlastní hlavou konstatoval, že dnešní Brusel není včerejší Mnichov, můj celoživotní obdiv k Americe je stejný, jako když jsem o ní snil skrze okna věznice, že útěcha Bible o chudobě nepovede jednou k nerovnoměrným příjmům a ke katolické privatizaci, že justice nebude rozhodovat podle televizních zpráv a tak by se dalo pokračovat.
Můj laický pohled je formován ulicí. Vím, že si správné vyvzdoruje sama. Možná i krokem dozadu. Mýtus o pokroku není nainstalováním počítačů v koncentrácích. Pamatuji heydrichiádu, nálety, osvobození Rudou armádou, příjezd Volyňských Čechů, odsun Němců, bydleli u nás doma mladí židovští letci, když jsme vyzbrojili Izrael, únorový puč, pohřeb Edvarda Beneše, Slánského i pražské jaro, plné Václaváky atd.
Ona nevypočitatelná síla kmitá mezi spravedlností a vlastenectvím. Až dosud byla zklidněna ústavou a Helsinskými dohodami. Dny však ukazují, že obě již neudrží krok s odůvodněnými nároky, respektive, že ulice bude dotlačena k naplnění emocí ohraničených v těchto dnech mordy islamistů, neřešením státoprávních otázek, strachu ze ztráty sebeurčení v zemi svých předků, kličkováním před většinovým názorem nebo genocidou slovanství střední Evropy. Zda půjde o nový blud, se dozvíme od dosud nenarozených horákyň za dalších dvacet let, mluvících, doufám, ještě česky.
Nakolik se v případě německého přístupu k řešení migrační krize projevuje určitý pocit viny za holocaust, druhou světovou válku jako takovou a tedy i skutečnost, že Německo bylo v roce 1945 poraženým státem, jak se občas objevuje? Jde ze strany Merkelové o snahu zamezit opakování událostí z 30. let, anebo je to ve svých důsledcích právě naopak?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka