Při svém vystoupení v sobotu 18. července na Václavském náměstí jste mimo jiné uvedl: „Jako pravidelný čtenář Bible se domnívám, že Bible je v přímém rozporu s tím, co se poslední dobou v českých zemích nazývá takzvanými křesťanskými hodnotami.“ Můžete prosím vysvětlit, proč si to myslíte?

Na úvod bych rád řekl, že jsem nebyl na tomto shromáždění sám za sebe. Nejsem osamělý voják v poli. Je tu práce mých farářských kolegů, například Mikuláše Vymětala (moderátor shromáždění), nebo prohlášení ČCE. Viz například ZDE nebo texty v Protestantu.

Na veřejnosti jsem vystoupil, abych se pokusil vyvrátit mýtus o tzv. křesťanských hodnotách. Mnoho lidí v naší zemi prezentuje křesťanské hodnoty jako ideologii blízkou ideologii třetí říše. To znamená nadřazenost evropské civilizace, bílého muže, nadřazenost křesťanství nad ostatními náboženství apod. Přitom řeč Bible jde naprosto proti těmto interpretacím (osobně se domnívám, že řada lidí, kteří mluví o tzv. křesťanských hodnotách, nikdy neměla Bibli v ruce). Na shromáždění jsem upozornil na několik důležitých biblických příběhů s motivy přijímání cizinců, hostů, uprchlíků. Celá řeč je ZDE.

I v mnoha evropských pohádkách čteme o zlém princi, který nedošel cíle právě proto, že nepomohl nějakému člověku (nebo dokonce i zvířeti), který pomoc potřeboval. A naopak ten princ, který pomohl ztrápenému, k cíli došel.

V listě Židům čteme: (Židům 13:2) s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.

Navíc sám Ježíš podle Bible patří mezi ty, kteří nemají kde hlavu složit.

V Bibli je dokonce výrazný a známý příběh o společnosti, která cizince nenávidí (doslova je chce znásilnit) – to je příběh o Sodomě. Sodoma se svou ideologií nadřazenosti míří ke zkáze.

Na vašich stránkách jsem si povšiml zvýrazněné poznámky k textu z médií, který zněl: „Co se s touto společností stalo, že si nechává vnutit pohled na svět bandou xenofobních primitivů?“ Čím to je? Jde o strach z neznámého? A je to opravdu s českou společností tak vážné?

Na své stránky dávám také texty, které mi přijdou v současné diskusi nad vážnými tématy zajímavé a důležité. V českém prostoru je jeden typický fenomén, který mne trápí – a to jsou nevyžádané emaily – které se tváří jako doslovné citace z nějaké důležité literatury nebo jako výroky nějaké slavné osobnosti. Tento nový druh apokryfní literatury spojuje nenávist vůči cizincům, nenávist vůči islámu. Dostávám jich řadu od různých lidí. Vzdělaných i méně vzdělaných. To mne překvapuje. I vzdělaní lidé propadají všeobecnému „duchu doby“ či tlaku médií a podílejí se na tomto typu zla. O zlu mluvím proto, že vyvolávání strachu či nenávisti je skutečně nebezpečné, v sázce jsou lidské životy.

O tom, kam vede uměle vyvolaná agrese a strach z cizího, je jeden krásný biblický příběh ze Skutků apoštolských. Bible užívá hojně ironii – když se sejdou lidé v efezském amfiteátru, aby se pomstili křesťanům, autor Skutků připomíná, že většina z nich nevěděla, proč se vlastně sešli. Když neměli argumenty, jen křičeli: Veliká je efezská Artemis! Veliká je efezská Artemis!

Tento příběh ukazuje, že za agresí stojí za prvé zájmy určité skupiny lidí (v Efezu to byl zájem finanční) a za druhé hloupost, primitivismus. Někteří lidé dokáží rafinovaně využít obého a tragédie je na světě. Více například ZDE.

Chtěl bych, aby návštěvníci mých stránek měli možnost setkat se opravdovou diskusí – aby viděli zdroje, odkud čerpám, a mohli si udělat svůj vlastní názor.

Domnívám se, že církev by měla být lakmusovým papírkem společnosti. Měla by upozorňovat, že něco není v pořádku. Ježíš Kristus, na kterého se odvoláváme, nebyl politik, ale politiky velmi štval. A vůbec všelijaké struktury příliš navyklé na pocit, že se jim nemůže nic stát. Dokázal demaskovat jejich bohorovnost. V naší společnosti je mnoho všelijakých struktur – či tzv. „panujících poměrů“, které potřebují demaskovat. Velmi si proto např. vážím novinářů, kteří mají odvahu struktury destabilizovat. Naopak jsem byl smutný ze způsobu referování o shromáždění na Václavském náměstí. Napříč médii kolovaly chybné údaje o počtu lidí (velmi podhodnocen) i způsob referování o obsahu akce (nenalezl jsem nikde informaci, že na shromáždění například vystoupil Hassan Charfo, předseda Syrské svobodné komunity v Česku). Mnohem příznivěji vyznívaly informace podané o shromáždění xenofobů a islamofobů na druhém konci náměstí. Člověk se pak neubrání pocitu, že je něco špatně.

Petr Uhl v textu, který jste sdílel, upozorňuje že katoličtí biskupové v českých a moravských diecézích vyzvali farnosti, aby mezi sebe přijaly rodiny křesťanských běženců. Proč jen křesťanských? Ptá se Uhl. Jak to vidíte vy?

V tomto bodu se jako křesťan naprosto ztotožňuji s názorem Petra Uhla. Odvolal bych se opět na Bibli – na příběh o milosrdném Samařanu. Sám Ježíš dává tento příklad jako doklad, že nesmí záležet na proklamované ideologii, ale na milosrdenství, popřípadě slitování. Když to povedu do extrému – tak podle Ježíše bude spíše spasen satanista, který pomůže ležícímu trpícímu, než křesťan, který půjde kolem ležícího, a nevšimne si ho – možná třeba proto, že bude hodně nahlas zpívat: Ježíš je můj Pán. Upřednostňování určité skupiny nad jinou mně osobně opět připomíná tradici třetí říše. Křesťan by něco takového vůbec neměl vyslovit. V současnosti se k tomuto rozdělování lidí vyjádřila odmítavě řada osobností, například Tomáš Halík ad.

Jak má Evropa řešit situaci s příchodem imigrantů podle vás? Máme přijímat jen politické uprchlíky a takzvané ekonomické vracet, jak znějí některé návrhy? A co řeknete na argument, že Evropané nejsou schopni z kapacitních důvodů přijmout všechny, kteří sem chtějí přijít? Nebo jsou?

Za prvé bych rád zdůraznil a snad zopakoval, že nejsem politik. Jako farář či jako křesťan vidím své místo především v demaskování mýtů. Chtěl bych napomáhat osvětě. Šíření strachu a zloby je velmi nebezpečné – vede často k agresi a ztrátám na životech – to popisuje mnohokrát různými způsoby Bible. Proto své místo vidím především v této oblasti. Ve chvíli, kdy lidé nejsou stresovaní a přistoupí se k věcné diskusi, mohou se najednou objevit nápady na způsob řešení, které do té doby neexistovaly nebo se zdály nemyslitelné. Český Nicholas Winton – Přemysl Pitter se zachoval křesťansky těsně po druhé světové válce, když začal zachraňovat mj. německé děti, které potřebovaly pomoc. Většinová společnost ho za to nenáviděla. Jak může někdo pomáhat dětem německých bestií? Dokonce dostával anonymní dopisy, že má čekat za tuto činnost smrt. Anonymní dopisy dostává i můj kolega Mikuláš Vymětal – za to, že se modlí veřejně za mír mezi náboženstvími.

Moc bych si přál, aby v naší zemi nešlo o život lidem, kteří se rozhodli pomáhat. Zatím jsem osobně agresi zaznamenal – nikoli ze strany islamistů – ale právě ze strany následovníků pana Konvičky či Bartoše.

V současnosti existuje řada svědectví, kdy se práce s uprchlíky daří – například ze sousedního Rakouska nebo z Německa. Doporučuji k přečtení rozhovor o uprchlících s německou evangelickou farářkou Fanny Dethloff. K dispozici ZDE.

Osobně se orientuji na názory lidí, kteří mají s touto problematikou zkušenosti, jako např. Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s. Více k tématu ZDE a ZDE. 

Ekvádor úplně zrušil imigrantský status a uzákonil volný pohyb jakýchkoli osob po svém území, opřel se o základní lidská práva. Více se o tom dočtete například ZDE. 

K otázce rozdělování uprchlíků na tzv. ekonomické a politické bych se opakoval – platí to, co jsem řekl o rozdělování na křesťany a muslimy.

K otázce o počtu přijatých uprchlíků bych mohl ironicky poznamenat, že naše země není naprosto atraktivní, takže se většího zájmu nemusíme obávat. Na druhou stranu je dobré si připomenout nějaká čísla. Odhadem odešlo z ČSSR v letech 1968 – 1969 více než 80 000 lidí. Do roku 1989 to pak bylo kolem 250 tisíc lidí, řada z nich jistě byli ekonomičtí emigranté. Byli z nich všude šťastní? Domnívám se, že výsledný počet lidí, které přijmeme, nebude záležet na nás. Nevíme, jestli jsme schopní přijmout všechny, víme, že jsme schopni přijmout více. Pokud bychom kolem našeho malého ráje vystavěli třeba čínskou zeď, může se stát, že ji lidé přelezou. Podíváte-li se na dějiny Evropy, prakticky neexistuje jediná generace, která by tu od neolitu zažila klid. Záleží tedy především na nás, jak se k nově příchozím budeme chovat. Jestli jako následovníci Ježíše Krista, nebo Adolfa Hitlera.