Jak vypadaly začátky rock'n'rollu v komunistickém režimu?

Na tu dobu musíme nahlížet ze dvou úhlů. Skrze zdejší poměry a skrze situaci ve světě. Rock'n'roll vznikl na konci padesátých let písní Billa Haleye Rock Around the Clock. Stejně to byl ale pořád ještě tvrdší swing. Základ veškeré dnešní hudby vznikl v následujících letech. Šlo o dost silné hnutí, takže se dostalo i za železnou oponu. Všude šlo o určitý protest proti establishmentu. Ostatně rockeři měli problémy i v USA. Všude bylo něco, ale zásadně nelze srovnávat demokratickou společnost s tou žijící v diktatuře. My zde žili jako v kolonii SSSR. Češi se stali hlavně věčnými kverulanty a kacíři, což se stalo i jejich velkým problémem do budoucna. A když jsem začal o muzice, tak po roce 2000 se z ní podle mě invence a kreativita začala vypařovat. Výsledkem je nárůst revivalových kapel. Prosadit se s vlastní tvorbou je dnes dost těžké a pro spoustu muzikantů je cesta revivalu příjemnější.

Kverulanství je v Česku takový problém, protože se víc žvaní než maká anebo se hodně mluví po hospodách a s mírou vypitého piva je debata hloupější a hloupější?

Základním problémem české společnosti je, že ztratila ideály. Baví se pořád jen o ekonomice, o tom, kolik kdo vydělá, a závist bují jako nádor. Musíme se vrátit k hodnotám. Za Václava Havla to v tomto směru bylo ok. Promlouval k národu z pozice ideálů, čímž nastartoval duchovní tradici. Václav Klaus a tahle dnešní katastrofa ji ale utli. Bavíme se pořád o chlebu. Nedávno jsem při oslavách pětadvacátého výročí 17. listopadu šel po ulici a naproti mně stál člověk s transparentem: „Vraťme se ke Kristu." A měl vlastně pravdu. Kdy jsem se v Evropě měli nejlépe? Za Rakouska-Uherska, když zde všechny tyto hodnoty byly. Musíme si uvědomit, že jako duchovní organizace je katolická církev nenahraditelná a nemáme k ní žádný jiný ekvivalent.

Abychom to pochopili, musíme se podívat do historie. V devatenáctém století přišlo národní obrození, které pokládám za cestu do pekel. Praha byla z třetiny německá, židovská a česká. Všem se tady dařilo. Musíme si totiž uvědomit, kdo jsme. Nejsme etnický národ. Žijí zde Němci, Židé, pozůstatky Turků, lidé, co přišli ze severu, z východu, Romové, teď Vietnamci a tak dále. Odevšad se to sem nakumulovalo. Historie byla v Česku několikrát přepsána a dodnes se děti na školách učí bludy. Třeba o husitství. Přitom, co byli husité? V dnešním smyslu zde vytvořili takový Islámský stát anebo sídlo Al-Káidy.

Podobnými výroky naštvete některé čtenáře do ruda. Musím vás připravit na to, že podle toho budou vypadat i komentáře...

Možná, že ti jsou ale rudí pořád. To si uvědomuji. Nicméně dovysvětlím. Čtenáři to odsoudí, protože jsou zmasírovaní školou, kde se učili, že Jan Žižka byl hrdina. Jenže on byl vlastně terorista. Tehdy nastala naše první katastrofa. Češi se začali vyčleňovat z evropských struktur. První Evropská unie bylo Římské impérium a pak Svatá říše římská. Pořád šlo o evropské struktury, do nichž jsme zapadali. Tímto kacířstvím jsme si ale velmi uškodili. Kdyby nebylo husitů, tak bychom na tom byli mnohem lépe. Další katastrofa byla, jak už jsem nakousl, národní obrození. Považuji ho za výplod intelektuálů, kteří měli mindrák z Německa, když tam tenkrát skrze Richarda Wagnera oslavovali staré germánské mýty. My se tomu chtěli vyrovnat. Čeština je navíc vymyšlená a umělá řeč. V devatenáctém století se na území Čech a Moravy mluvilo převážně německy.

Nicméně existuje dnes ještě někde etnicky čistý národ? Nelze návratem do hlubší a hlubší historie hovořit o každém jazyce jako o umělém?

Až tak ne. Třeba Asie je etnicky celkem sourodá. A na čem stojí evropská kultura? Právo, které používáme dodnes, zavedli Římané. Když se začnou zpochybňovat demokratické principy, tak se dostáváme pryč z Evropy. A Amerika je náš nejbližší partner, protože vznikla z Evropanů.