Připomínáme si letos jubileum Charty 77. Jan Macháček ve svém článku k Chartě 77 připomněl, že Petr Uhl v Českém rozhlase zopakoval svoji oblíbenou tezi, že Charta 77 nikdy nebyla „antikomunistická“. Co si o tom myslíte?

Musím říci, že bohužel s panem Uhlem musím souhlasit. Samozřejmě v jednotlivých případech, které se týkaly jednotlivých členů, bychom našli dost projevů, které tehdejší režim oprávněně považoval za antikomunistické, ale jako celek tomu tak nebylo a ani být nemohlo už jen samotným textem Prohlášení Charty.

Dovolím si citovat: „CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné iniciativy v různých zemích na Západě a Východě. Nechceme tedy vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí.“ Bylo by to možné považovat od skupiny, která sestavovala text, jako jistou lest vůči režimu, kdyby zde ovšem nebyly důvodné pochybnosti.

Jaké pochybnosti?

Už jen to, že z prvních 241 signatářů bylo 117 vyloučených členů strany. Nutno ovšem dodat, že mezi nimi převažovali novináři, spisovatelé a filozofové – těch bylo třicet pět, následováni historiky, těch bylo devatenáct, a bývalými zhruba patnácti politickými pracovníky z předchozích dob. Z těchto prvních signatářů bylo po roce 1968 (ale před rokem 1977) trestně souzeno třicet pět. Skoro všichni podle paragrafu 98, tedy trestné činy proti republice. Ještě malou poznámku – bývalí členové K-231 byli pouze tři.

A co z toho tedy vyplývá?

Nelze paušalizovat, ale je zde zcela jasně vidět, že jde de facto o renegátní hnutí po roce 1968. Ač se později vyvinulo hnutí i do jiných směrů, tak právě onen „zdroj“ z roku 1968 hezky „vykvetl“ v roce 1989 v podobě rozhodování, kdo bude posledním „socialistickým prezidentem“ – zda Havel, který byl pretendován Občanským fórem (tedy jednou větví Charty 77), nebo Dubček, který byl pretendován Obrodou (tedy druhou větví Charty 77). Vše pak rozhodl svou podporou ve stranických kruzích soudruh Čalfa. Jedovatě mne napadá jen okřídlená věta přisuzovaná kromě jiného i Masarykovi: „Abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“

Jan Macháček také kritizoval Petra Zídka, který podle něj „recykluje myšlenku sociologa Iva Možného, že chartisté si žili velkopansky, tedy tak, jak se prý normálním lidem ani nesnilo. Charta prý nedokázala oslovit obyčejné lidi. Já tedy o žádných chartistech, kteří si tehdy žili na vysoké noze, nevím, a znal jsem jich osobně stovky. Václav Havel měl velice slušné příjmy ze zahraničních produkcí svých her, tím to ale končí,“ napsal Macháček. Co o tom soudíte?

V žádném případě bych si nedovolil tvrdit, že si chartisté žili velkopansky. Je to hrubé nepochopení a zjednodušení daného tématu. Režim, který si dal za úkol chartu dostat „pod kontrolu“ (což se mu částečně povedlo), si dal za úkol různým způsobem ztrpčovat jednotlivým signatářům život. Jednou z forem dehonestace bylo sociální ponížení ve formě manuální práce (často velmi špatně placené). Jen komickou vsuvkou je to, že se tak některým podařilo „okusit chlebíčku“, který nechali v padesátých letech okusit opravdu likvidované vrstvě, kterou komunisté nazývali „bývalí lidé“.

Není žádným tajemstvím, že peníze do charty ze Západu přicházely, a to zcela oficiální cestou. Jednak jako tantiémy. Můžeme si dnes s odstupem zaspekulovat, zda hry Václava Havla jsou na stejné úrovni jako například hry Ionesca či Becketta a zda nebyly tyto honoráře trochu „přifouknuty“.

Stejně jako množství cen spojených s příslušnou odměnou, neboť západní politické kruhy viděly v chartě příležitost (zcela oprávněnou), jak nahlodat komunistickou stranu v Československu, a z těchto důvodů začal program různých nadací a tak dále a tak dále.

Bohužel se toto téma současným „státně zaměstnaným“ historikům nezdá nijak atraktivní. Co je například dobře zmapované, je podpora z takzvané Janouchovy Nadace Charty 77. Tyto peníze byly vkládány na pobočku Tuzexu ve Švédsku občanem Svenem Personem a pojištěny! Jen v prvním roce došlo 158 podpor k 90 adresátům. Klíčovým donátorem této nadace byl George Soros. Zároveň zde ale velmi působily finance a podpora od Karla Schwarzenberga, peníze zasílané mezinárodními PEN kluby a tak dále a tak dále.

Bohužel v české kotlině často převládá pohled, že šlo o bezpracné peníze. Dovolím si jen upozornit, že v mnoha případech to byla „výpomoc“ lidem, v jejichž rodině byl buď někdo zavřen, nebo které byly režimem perzekucí poslány na „sociální dno“. Myslím, že speciálně v tomto bodě by měl soudit pouze ten, kdo si odseděl alespoň vazbu.