Při zamyšlení, co nám uplynulých dvanáct měsíců přineslo, se některým zřejmě vybaví nekončící boje o Aleppo, ISIS, „nepodařený“ puč v Turecku, Brexit... Dozajista ale nikdo z nás nezapomene na teroristické útoky v nejrůznějších evropských městech. Poslední útok minulého roku v Berlíně přišel jen pár dní před Štědrým dnem, kdy při tomto útoku zemřela i Češka Naďa...

Rok 2016 byl rok plný kontroverzí, střetů a nejednou jsem měl dojem, že balancujeme na hraně světové války. Ale pořád vidím docela dobrou perspektivu. Političtí profesionálové nás sice zavedli do chronické krize, oficiálně bojujeme proti islamistickému radikalismu, který ale naši spojenci sami vyvolali k životu. Imperiálními válkami v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Libyi zradikalizované muslimy všemožně podporovali, hecovali, platili, cvičili a využívali k rozbíjení států, které nechtěly bez odmlouvání poslouchat tzv. Západ. Radikální islamisty použili k vyhnání Sovětů z Afghánistánu a najednou zjistili, že se jim radikální islám velmi hodí pro vedení „válek v zastoupení“, čili „proxy válek“. Muslimy použili k rozbití Jugoslávie, Clintonův gang podporoval džihádisty v Bosně a na Kosovu, prezident Havel a jeho kamarádi tuhle islamistickou kampaň Spojených států a NATO veřejně podporovali. S vůdcem radikálních bosenských islamistů Izetbegovičem se Havel vodil po Praze a chtěl nám namluvit, že Izetbegović je upřímný demokrat a že je to chudáček, za Tita pronásledovaný disident. Přitom nám zatajovali, že ten samý Izetbegović o patnáct let dřív ve své Islámské deklaraci (pro islám velmi horoval) jasně napsal, že islám není slučitelný s demokracií! A to je ten problém: většina humanistů a liberálů – a Havel se mezi ně počítal – miluje politický kýč, podle kterého např. musíme pomáhat do roztrhání těla, i kdyby nás to mělo stát celou naši civilizaci a i kdyby všechny argumenty byly proti. Vítat ekonomické migranty, protože o žádné válečné uprchlíky nejde, v tak masovém měřítku a ze zemí tak civilizačně odlišných od našich – to už se nedá měřit dělením na pravicovou či levicovou politiku. Slepota je totiž na obou stranách politického spektra. Vítání statisíců neidentifikovaných migrantů musí politici odmítnout jako celek. V Evropě stejně jako u nás. A když to neudělají, tak je musíme velmi, ale velmi rychle vyměnit. Politici v zemích, které střet s radikálním islámem zažily dřív, mají v tom docela jasno. Mám na mysli především Srbsko, Makedonii, Čínu a Rusko. Všimněte si také, které evropské země „zásobují“ Islámský stát bojovníky v největším množství na počet obyvatelstva: jsou to Bosna a Kosovo. Oba jsou to protektoráty Evropské unie a NATO, oba státy vznikly džihádistickou agresí podporovanou NATO a Spojenými státy, která nám byla předkládána jako „boj za svobodu a demokracii“. A jestliže se nám evropští politici jeví jako nezodpovědní pitomci či dokonce jako zločinci, pak se nemůžeme divit Britům, že se v lidovém hlasování rozhodli ze vztahů s EU vyvléknout. Atentáty a masakry v evropských městech jsou jen důsledkem té hloupé a zločinné politiky. 
 
Mnoho Čechů sice nesouhlasí s tím, abychom přijímali migranty ve velkém, přesto se stále najde v Evropě mnoho těch, kteří dokola hovoří o tom, že je třeba lidem postiženým válkou pomoci, a že je tedy třeba migranty přijímat. Lze vůbec tyto lidi přesvědčit o opaku, a to již s ohledem na útok v Berlíně? 

Lidé jsou stále oběťmi opakovaných tvrzení, že migranti jsou uprchlíky, kteří utíkají před válečnou vřavou. Když opomenu fakt, že velká část migrantů má původ v zemích od Bangladéše po Maroko, tedy ze zemí, kde žádná válka není, tak i Syřané, kteří přišli od Evropy, nejsou válečnými uprchlíky. Těmi byli v první bezpečné zemi, kam se uchýlili, tedy v táborech v Jordánsku, Libanonu či Turecku. Ale do Evropy přišli, jak se říká, „za lepším“.  Zkrátka vítači nás nutí přijímat ekonomické migranty, kteří často nemají ani pracovní, ani civilizační návyky a budou jen zdrojem neustálých konfliktů. Myslím, že to ale někteří vítači nikdy nepochopí, protože fanatik a zaslepenec většinou fakta a argumenty není schopen přijmout. Ale věřím, že fakta a zkušenost od nich odvedou hodně lidí, kteří je slepě následují. 

Nesporně největší událostí roku byly prezidentské volby v USA. Vítězství Donalda Trumpa mnohé překvapilo. Teď si Trump pomalu skládá tým svých spolupracovníků. Do své administrativy si třeba vybral jako ministra zahraničí šéfa ropné společnosti ExxonMobil Rexe Tillersona. Ten ale prý má vazby na Rusko... Fandíte Trumpovi? S jakými pocity jste vůbec přijal jeho vítězství?

Na začátku klání mezi Clintonovou a Trumpem jsem se divil, že tak velká, bohatá a univerzitami protkaná země, jakou jsou USA, vygeneruje na nejvyšší post taková individua. Byl jsem od začátku proti Clintonové, protože jsem si pamatoval její excesy z doby bosenské a kosovské válečné kampaně, její lhaní a překrucování. Pak celá její kariéra státní sekretářky USA (použitý výraz vychází z angličtiny; v našem prostředí jde o ministryni zahraničí, pozn. red.) – to bylo jedno velké válečnické harašení. Prostě hrozná ženská, manželka hrozného prezidenta. To bychom s ní asi zažili pěkné věci, takový nepřetržitý řetěz kubánských krizí. O Trumpovi toho moc nevím, snad jen to, že to bude první americký prezident, který ví, kde leží Zlín a Ljubljana. Také, že jedné paní z Valašska říká „bábrdle“ a jeho syn mluví slušně česky. To není špatné, že zná východní Evropu, je docela povzbudivé. Taky je dobře, že nespílá Putinovi a nenadává mu, když třeba brkne o schody,  jak je to dnes velkou módou. Ale lidé, kterými se obklopuje, ve mně vzbuzují protichůdné pocity. Zkrátka uvidíme...

Velká Británie na konci března příštího roku zahájí formální vystoupení z Evropské unie. Britskou vládu čekají údajně roky vyjednávání. Oslabí to Evropskou unii jako takovou? Dá se v souvislosti s tím očekávat nějaký další „napnelismus“ v EU?

Ano, určitě. Brexit je velká rána politice takových Hollandů a Merkelových, Tusků, Junckerů a Schulzů. Takže každé nové volby v kterékoli zbylé členské zemi EU bude doprovázet „napnelismus“.

A co Angela Merkelová? Jak vidíte její budoucnost?

Podle mne Merkelové se Němci jen tak nezbaví. Občas do Německa se ženou jezdíme, máme tam dobré známé, a tak víme, jak se většina Němců bojí veřejně říct, co si myslí. Leží na nich stín genocidního rasistického Hitlerova režimu. Bojí se, že když odmítnou přijímat připrchlíky, aby je někdo neoznačil za rasisty či nacisty. Takže si myslím, že bude muset hodně Evropanů ještě zahynout rukama islámských fanatiků, aby se v Německu něco změnilo a němečtí voliči tu fanatickou efdéjoťačku Merkelovou poslali do výslužby.

Jak podle vás pracoval v uplynulých dvanácti měsících kabinet Bohuslava Sobotky? Dá se práce jednotlivých ministrů oznámkovat? Kdo by od vás získal jedničku a kdo téměř propadá?

Přiznám se, že jsem byl kdysi dávno voličem sociální demokracie. Už nejsem a asi dlouho nebudu. Už jen to, že do vlády přizvala lidovce, a tím si udělala alibi, aby nemusela nic měnit na tzv. „církevních restitucích“. Že ve vládě stále drží takové kreatury, jako je na kultuře Herman. Nebo ty hrůzy okolo inkluze ve školách, nesmyslné zasahování do domovní svobody v rámci kampaně proti exhalacím. Nebo ta protiústavní zhůvěřilost „armády protiputinovské propagandy“, či jak nazvat to orwelovské „ministerstvo pravdy“, které vzniká na vnitru. Velmi mne zlobí neschopnost a neochota zakročit proti vyvážení nezdaněných stamiliardových zisků z republiky, ale i laxní přístup k zvýšení bezpečnosti našich občanů v souvislosti s migrační vlnou, dále podíl na štvaní proti Rusku a bezvýhradná pomoc ukrajinským fašistům, spoluúčast na sankcích, které poškozují naši ekonomiku a v dlouhodobé perspektivě náš průmysl odřezávají od východních trhů, dále nezodpovědné prodávání českých zbraní, které se pak vynořují v Sýrii v rukou podřezávačů krků. Prostě, je toho hodně, proč Sobotkovu socdem volit nebudu. Staří zavedení političtí profesionálové zkazili svět a dovedli ho k vleklé krizi balancující na hraně světové války. Nejsou schopni předložit vhodnou alternativu. Jsem přesvědčen, že je před námi přeformátování Evropy, možná celého světa. Velí k tomu sebezáchovný pud. 

Andrej Babiš a Miloš Zeman... Zatímco Babišovi rostou preference, ČSSD zaostává. Řítí se skutečně na českou scénu tandem Zeman–Babiš? Bude pravděpodobné, že oni dva jako premiér a prezident budou udávat tón a směr české politiky? A co přešlapy na Pražském hradě – kauza Brady, případ Jindřicha Forejta – zapomenou lidé na to?

Tandem Zeman–Babiš už tu je. Nic nového. Oba se potřebují. Na oba útočí stejní politici. Takže ta předpověď, že oni dva budou v budoucnu určovat českou politiku, je pravděpodobná. Co se týče kauzy Brady–Herman, tak to zase byla ukázka mediální manipulace. Co pro Českou republiku a její občany udělal pan Brady, že si vynucoval ústy Hermana vyznamenání? Lidí, kteří přežili koncentrák, byly tisíce. Takže co to mělo znamenat? Podle mne zase jen další kolový hon na prezidenta. A pan Forejt? Když je člověk ve vysoké funkci, měl by si rozmýšlet i to, co dělá v nejintimnějším soukromí, protože i tam je pod drobnohledem. 

Vím, že jste odpůrcem církevních restitucí a velkým bojovníkem proti nim. Stalo se v tomto roce něco, co vás okolo restitucí významně zasáhlo?

Rozkrádání toho zbytku, co ještě nebylo rozkradeno, pokračuje. Jsem vděčný, že mnoho obcí, starostů a některé státní úřady se s církví a jejími řády o majetek soudí. Když zklamal Parlament, bojují proti nespravedlnosti aspoň oni. Patří jim velký dík, zaslouží si širokou podporu. Média si toho opět skoro nevšímají. Musím všechny povzbudit: každý špatný zákon se dá napravit zákonem lepším. Zvolme si v příštích volbách takové poslance, kteří přijmou zákon o majetku, kterého se římská sekta zmocnila, a vrátí ho opět do státního vlastnictví. Když se tak nestane, nespravedlnostem nebude konec.