Studoval jste dějiny. Proč byli po většinu historie Češi a Němci na válečné stezce, proč k sobě cítili většinou takový antagonismus?

Němci a Češi jsou spolu jako sousedé historicky velmi úzce spojeni a kulturně a jazykově se navzájem ovlivňovali. Češi a Němci spolu žili po staletí, především v pohraničí, ale také ve městech jako je Praha. Připomeňme si například českou pražskou spisovatelku Lenku Reinerovou, poslední představitelku německy psané literatury v Praze v meziválečném období. Toto soužití brutálně zničila druhá světová válka, okupace Československa nacistickým Německem. Česko-německá smlouva o dobrém sousedství a Česko-německá deklarace byly proto skutečnými hvězdnými hodinami naší společné historie. Na jejich základě se mohly bilaterální vztahy opět pozitivně rozvíjet. Německo a Česká republika jsou dnes dobrými sousedy, kteří úzce spolupracují a raději hledí společně kupředu, než aby hledali v dějinách argumenty proti soužití založenému na důvěře.

Jak se stavíte k neustálým debatám o tom, kdo by se měl omluvit. Jestli Němci za druhou světovou válku či Češi za Benešovy dekrety. Proč hraje v české i německé politice tato historická záležitost tak důležitou roli?

Vědomí historické viny je v německé politice a veřejném povědomí silně zakořeněno. Také v Česko-německé deklaraci z roku 1997 se německá strana hlásí k zodpovědnosti Německa za nacistické zločiny, okupaci a za rozbití Československa po roce 1938. Vina se nedá vzájemně vypočítávat.

Podle mého mínění uvolnila diskuse o otázkách minulosti místo pro dobrou spolupráci, která je zaměřena na budoucnost. Nakolik se věci pozitivně změnily, ukazuje i nedávno schválená změna stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Toto jednostranné usnesení, vědomě nevyžadující reciprocitu, je podle mého názoru odvážným krokem vpřed. Věřím, že posílí vzájemnou důvěru a podpoří dialog.