Co říkáte tomu, že se v současné době spojují oslavy 70. výročí konce druhé světové války s Putinovskou politikou, že prostě aktuální politika poznamenává uctění památky milionů padlých sovětských vojáků?

Domnívám se, že to je záležitost naše, abychom projevili vděčnost za to, že jsme byli ušetřeni záhuby, kterou nám Německo připravovalo. Nechceme-li revidovat historii, což se bohužel i někteří politici a publicisté u nás pokoušejí, chtějí měnit historickou paměť nebo nám vnucovat pohledy nacistů a neonacistů, jsme povinni zůstat věrni těm protinacistickým koncepcím, které vznikly díky spojeneckému boji proti ideologii, kterou nacistické Německo a jeho spojenci představovali. To je přece otázka demokracie, jestli tomu chceme být věrni. Chtěl bych upozornit, že tehdy, v době války, Československo ústy svého prezidenta proklamovalo, že bylo ve válečném stavu s Německem již od září 1938, kdy oddíly ordnerů (polovojenská uniformovaná organizace Henleinovy Sudetoněmecké strany, budovaná po vzoru nacistické SA – pozn. red.) podporované Německem vstoupily na území Československa a Československo se proti nim muselo bránit. Ten válečný stav byl ukončen vítězstvím nad Německem 9. května.

Co máte konkrétně na mysli, když říkáte, že se u nás někteří politici a publicisté pokoušejí měnit historickou paměť, nebo dokonce vnucovat nám pohledy nacistů a neonacistů?

Zaznamenal jsem i u nás názory o tom, že postup Rudé armády nebyl osvobozením, ale že byl okupací.

Tento názor uvedl univerzitní pedagog a publicista Tomáš Klvaňa. Vy byste ho označil za názor neonacistický?

Nemohu říci, jestli je to názor neonacistický nebo hloupý, v každém případě je tento názor v zásadním rozporu s historickou pravdou, protože nedbá dokumentů všech Spojenců ve druhé světové válce. My jsme patřili k této koalici, byli jsme také jedním ze států, které v roce 1942 proklamovaly ideu Spojených národů a další. Takže – abych se vrátil k Vaší první otázce – spojovat politiku jakékoliv vlády s tím, že odmítneme uctít statečnost jak sovětských vojsk, tak i ostatních, amerických, rumunských, polských, které se podílely na našem osvobození, je podle mne něco, co znamená také neúctu i k hrdinství našich jednotek, které se na tom podílely. Všichni po válce proklamovali, že se na to nikdy nezapomene. A jestliže prezident Edvard Beneš po roce 1945 vyzval, aby si lidé dělali záznamy, aby se na to nikdy nezapomnělo, zřejmě dobře předvídal, jak se může historická paměť překrucovat.