Podle v úterý zveřejněné zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj posílají pracující Češi do státní pokladny čím dál větší díl svých výdělků. Nejvýraznější nárůst podílu odvodů přitom postihl rodiny s dětmi, kde pracuje jeden rodič. Podle údajů OECD odvedl pracující rodič v takové rodině na daních a pojistném 27,2 procenta ze superhrubé mzdy, ještě v roce 2009 to přitom bylo jen 20,9 procenta. Čím to je způsobeno a lze těm údajům vůbec věřit, když nás politici přesvědčují, jak zlepšují podmínky pro rodiny s dětmi?

Ale ano, lze tomu věřit. Já bych ty proklamace o zlepšování podmínek pro rodiny s dětmi nebrala zas tak vážně – a teď nemám na mysli jen daně. Například takové školky: Tak třeba jak si vyložit to, že dítě musí být z příslušné mateřské školy vyzvednuto do půl páté? Co když mají oba rodiče práci, za kterou dojíždějí hodinu, a končí na pracovišti ve čtyři? Znamená to snad, že kvůli – mimochodem nesmyslnému – zavedení povinné předškolní docházky do školky, která platí od září, musí jeden z rodičů dát výpověď?! Co je tohle za „zlepšování podmínek pro rodiny s dětmi“?

No, a pokud jde o posun ve zdanění – co k tomu dodat jiného, než že je to ekonomicky špatně? Neexistuje něco jako „dobrá“ daň, „dobrý“ odvod, jen některé jsou méně špatné, rozumějme méně deformující ekonomiku, než jiné. K těm „méně“ špatným patří zdanění spotřeby, tedy třeba DPH. Odvody spojené s výdělkem, ať už jim říkáme daň či třeba sociální nebo zdravotní, patří mezi ty horší. Není to tedy dobrá zpráva pro zdraví ekonomiky.

Větší díl z výdělku poslal podle této zprávy v minulém roce v porovnání s rokem 2009 také svobodný bezdětný zaměstnanec s průměrnou mzdou. U něj šlo ale jen o nárůst z 42 procent před osmi lety na 43 procent loni. Tato cifra je nicméně vysoko nad průměrnými 36 procenty v zemích OECD. Jaké existují důvody pro to, aby daňové zatížení mezd v Česku rostlo a šlo tak proti posledním trendům v řadě vyspělých zemí?

Neexistuje pro to odůvodnění či ospravedlnění. Je to pouze a jen věc politického rozhodnutí, nikoliv něco, co by se dalo ekonomicky vyargumentovat jako užitečné.

Guvernér ČNB Jiří Rusnok v týdnu prohlásil, že mírné výkyvy kurzu české měny po ukončení devizových intervencí s ekonomikou ani s životní úrovní lidí rozhodně nepohnou. Ta zmínka o životní úrovni mě zaujala jednak vzhledem k tomu v úvodu zmíněnému růstu daňového zatížení, ale i vzhledem k nízké ceně práce, s čímž zase kontrastují čerstvé údaje, že v Česku stouply ceny domů a bytů o 11 procent, nejvíc v celé EU. Existují o Česku naopak údaje, které by místo deprese z drahého bydlení a nízkých platů vyvolávaly příjemnější pocity z hlediska životní úrovně?

Tak pozor, tady si dovolím guvernéra lehce doplnit: Nedává smysl mluvit o mírných a krátkodobých výkyvech kurzu, ty opravdu vliv na životní úroveň nemají. Smysl má v této souvislosti sledovat až dlouhodobé trendy, tedy pohyby v rámci let. A v tomto smyslu můžeme tvrdit, že kdyby zahájení intervencí nebylo, byla by koruna výrazně silnější – já odhaduji, že by se dnes pohybovala někde kolem 24 korun za euro. A to už by bývalo vliv na životní úroveň mělo. Podle mne jsme na intervencích spíš prodělali, jejich přínos byl nižší než jejich náklady, byť by ČNB se mnou nesouhlasila.

Samozřejmě také nemá smysl komentovat pohyb koruny za těch posledních pár dnů po konci intervencí. Má smysl ale uvažovat nad tím, co trend kurzu udělá s životní úrovní během dalších tří let. A jelikož podle mého soudu koruna bude dlouhodobě posilovat k většině měn, bude to znamenat, že kupní síla domácností poroste. A tím vlastně odpovídám i na vaši otázku: To může být zdrojem našeho optimismu.

Jednou z těch lepších zpráv je, že do Česka přijelo loni rekordních 31,1 milionu zahraničních návštěvníků, meziročně o 11,7 procenta více. Utratili přitom podle odhadu celkem 228 miliard korun, tedy o 22 miliard korun a o 10,5 procenta více než v předchozím roce. Jak podstatný je pro českou ekonomiku přínos z turistického ruchu?

Nějaká dlouhodobější čísla nemám k dispozici, ale obecně řečeno, ČR není žádná ekonomika založená na turismu, jako třeba země typu Egypt, Tunisko a další. Jsme země nadprůměrně průmyslová. Přesto pro některé regiony samozřejmě hraje turismus velkou roli. A jak moc podstatný tedy celkově je? Obrázek si uděláme kupříkladu ve srovnání se státním rozpočtem: Jeho příjmy v roce 2017 jsou naplánovány na 1249 mld. Kč, útrata turistů loni činila přibližně 230 mld. Kč. Zda to je málo, či hodně, nechť si každý posoudí sám.

Minulý měsíc podnikla cizinecká policie zátah na pražský sklad e-shopu Rohlík.cz, přičemž se zjistilo, že většina ze zadržených Ukrajinců u nás pracuje bez příslušného povolení. Proto Sněmovna v tomto týdnu zpřísnila pravidla agenturního zaměstnávání, za zajišťování pracovních sil bez respektování zákonných podmínek má podle novely hrozit pokuta až pět milionů korun. Může to mít účinek na fungování byznysu, v němž se prý kromě čtvrt milionu legálně zaměstnaných agenturních zaměstnanců pohybuje minimálně stejný počet nelegálních pracovníků?

Nemyslím, že by to znamenalo konec nelegálního zaměstnávání cizinců. Měli bychom to ale spíš otočit a ptát se: Není náhodou něco nějak špatně nastaveno, když je tolik lidí dohnáno do ilegality…? Nejsou náhodou sociální a zdravotní pojištění a daň z příjmu tak vysoké, že motivace neplatit je až příliš velká? A tím se znovu vracíme k vaší původní otázce: Ano, zdanění práce je u nás příliš vysoké.

Kromě nedodržování zásady srovnatelných mzdových a pracovních podmínek a obcházení odvodů na sociální a zdravotní pojištění a záloh na daň z příjmu na straně jedné je tu i druhá strana téže mince. A sice, že agentury často do firem posílají cizince na práci, o kterou čeští občané nestojí. Jak si s tímhle jevem poradit?

Hlavně mi to připadá dosti neuvěřitelné a jako výsměch v kontextu s evropskou imigrační otázkou: V zemích na západ od našich hranic se po ulicích potloukají davy legálně v daném místě žijících lidí, vlády jim vnucují práci, ale tito lidé pracovat nechtějí, a současně zaměstnavatelé jim ve valné většině místa nabízet ani nechtějí. U nás zase vláda vyhání Ukrajince, kteří zde pracují, a které také ke svému podnikání potřebuje zaměstnavatel… Německo na nás tlačí, že bychom měli přijímat víc cizinců, kteří by práci nechtěli, a když tu máme cizince, které naši zaměstnavatelé chtějí, tak je posíláme pryč. Nedává to smysl. Přitom tihle lidé nikomu práci neberou; pracují tam, kde by rodilí Češi nepracovali. Nehledě na to, že v EU dál patříme k premiantům z pohledu míry nezaměstnanosti. Podle posledních dostupných údajů sezónně neočištěná míra nezaměstnanosti dle metodiky Eurostatu činila v České republice 3,5 procenta, zatímco v Evropské unii 8,4 procenta. Neboli u nás pracovní síly spíš chybějí!

Ceny potravin jsou v Česku nyní vůbec nejvyšší v historii, když mezi letošním prvním a loňským posledním čtvrtletí vzrostly o 3,7 procenta, zatímco od roku 2013 v podstatě stagnovaly. Domácí dodavatelé mají podezření, že s nimi nadnárodní řetězce jednají jinak než s dodavateli ze zahraničí, tedy že například na německém másle je obchodní přirážka o polovinu nižší než na českém, takže dovozové máslo, vyráběné se stejnými náklady, se prodává až o 10 korun levněji než máslo české. Znamená to, že stát je na takové praktiky obchodníků krátký, když tuzemským dodavatelům nepomohla ani loňská novela zákona o významné tržní síle?

No jo, ale chtít, aby stát „řešil praktiky obchodníků“ a ovlivňoval ceny, je už za hranou tržní ekonomiky. A co je za hranou tržní ekonomiky, je již ve vodách centrálně plánované ekonomiky, tedy někde před rokem 1989. Děkuji, nechci. Jestli ono to náhodou nebude trochu jinak… Jsme malý trh, jednat s deseti malými kozími farmami o prodeji deseti druhů kozích sýrů je pro obchodníka komplikovanější a dražší než jednat s nadnárodní společností produkující mléčné výrobky. A tak každá z farem dostane horší podmínky. Ukazuje to vlastně jinou stránku věci: Evropská unie nám měla zaručit jednotný trh pro zboží i služby. Ale jednotný trh zůstal fikcí. V realitě je trh stále rozparcelován na jednotlivé a relativně oddělené národní trhy. Tato užitečná integrace se nepovedla. Zato se povedlo integrovat to, na čem buď nezáleží, nebo je dokonce kontraproduktivní: Třeba panevropská platnost směrnice o zbraních…

Zatímco na Velký pátek mohly být obchody o rozloze větší než 200 metrů čtverečních otevřeny, Velikonoční pondělí bude dalším svátkem, kdy musí podle loni přijatého zákona zavřít. Svazu obchodu to vadí a ztráty na tržbách odhaduje na miliardy, zákonodárci si pochvalují, že zaměstnanci velkých obchodů mohou být s rodinami. Který z těch dvou postojů je vám bližší?

Už se těším, až povinně s rodinami budou muset o svátcích zůstat doma třeba chirurgové, takže se také zakáže o svátcích jezdit, aby nebyly bouračky, a nebylo nutno nikoho v nemocnicích sešívat… Vždyť když se začne jednou flirtovat s takovými omezeními, stavidla se protrhnou a regulace se jak mor šíří nekontrolovatelně dál. Pro některé obchody je přitom tento zákaz opravdu problémový – třeba pro velké zelináře a obecně prodejce čerstvého zboží je velkým problémem zákaz prodeje o takovýchto dlouhých svátcích. A to ani nemluvím o komfortu spotřebitele. Koneckonců prodavačku nikdo nenutí, aby pracovala zrovna pro takového zaměstnavatele, který má otevřeno o víkendu. Shrnuto: Se zákazem prodejů hrubě nesouhlasím. Další věc, do které státu nic není.