Jaký je hlavní smysl připomínání konce druhé světové války, i když to letošní 75. výročí ve světle trvající pandemie možná téměř zanikne?

Ztotožnil bych se s tím, co 6. května 1990 uvedl Václav Havel ve svém projevu a to, že „mnoho tisíc mladých příslušníků různých národů Sovětského svazu při osvobozování naší země padlo a zasluhuje proto naši trvalou úctu“. Že se „na našem osvobození podílely, byť třeba nepřímo, armády či jednotky vlastně všech pětačtyřiceti národů, které tvořily protifašistickou koalici“. Že Patton mohl dojít dříve a dál než do Rokycan a že „Stalin vyvinul na americkou stranu veliký tlak, jehož cílem bylo, aby naše hlavní město bylo celé osvobozeno pouze Rudou armádou“. Že „nežije plně, to znamená svobodně a hrdě, ten, kdo vědomě zapomíná, že za jeho život jiní svůj vlastní život položili“.

Rovněž s tím, co uvedl 8. května 1995, že „přihrbená opatrnost, kterou mnozí z nás vynikali jak po Mnichovu a za nacistické okupace, tak za komunismu, nesmí už nikdy být naším národním programem“.

A také s tím, co uvedl 8. května 1993, že „pravda, jak známo, osvobozuje a odvaha k pravdě je jedním ze základních zdrojů mravní obrody společnosti“. Že „stalinský Sovětský svaz sice osvobodil za cenu nesmírných, a leckdy dokonce zbytečných ztrát větší část naší země, ale že toto dílo bylo provázeno velmi nekalým úmyslem nahradit jedno podmanění podmaněním novým“. Že „poznání dějinné pravdy, byť jakkoli tvrdé, má pro nás tedy, jak patrno, dvojnásobně očistný význam: odkrytím našich selhání nás varuje před sebevražednou krátkozrakostí postojů založených na pouhé přizpůsobivosti, sobectví či dokonce pozdní zlobě, ale zároveň poukazem na všechny velké činy minulosti je nám zdrojem naděje, hrdosti a inspirace“.