Situace v Evropě ve věci imigrantů se začíná vyhrocovat – zatím jen v Řecku, na řecko-makedonské hranici a částečně v Rakousku a Bavorsku, které hovoří o přivírání hranic. Slýcháme o humanitární katastrofě, ale i o bezpečnostních hrozbách ze strany migrantů, mezi kterými mohou být vycvičení vojáci či teroristé. Co v celé věci spatřujete vy?

Situace se nezačíná vyhrocovat, je vyhrocená již dlouho. EU porušuje vlastní předpisy a pravidla, ignoruje smlouvy a dohody – viz dublinská úmluva o poskytování azylu. Schengenský prostor je nefunkční. To bylo zřejmé již minimálně rok. Donald Tusk hovoří o jeho nefunkčnosti a o tom, že jestli EU nepřijde s řešením do dvou měsíců, systém zkolabuje úplně. Já myslím, že už zkolaboval, ale já nejsem prezidentem Evropské rady. Ale vidím, že EU se žádným řešením nemůže přijít, to, čemu se říká „evropské řešení“, je ve skutečnosti „německým řešením“ a ještě k tomu hodně špatným řešením.

I to „mohou být vycvičení vojáci či teroristé“, je hodně optimistický eufemismus. Samozřejmě že jsou. EU znovu a znovu dokazuje, že není schopna vyřešit jediný vážný problém. V posledních letech jsou to Řecko, Ukrajina, migranti. Není ani schopna přiznat, že problém existuje a že jej svými nekompetentními postoji a kroky sama prohlubuje. Říkalo se, že řeší problémy, které sama zavinila. Dnes už je ani neřeší. Varoval jsem na začátku roku 2014, že pokud nenalezne odvahu vidět své chyby a začít je skutečně řešit, stanou se z problémů katastrofy. Teď, protože nejsme ani o krok blíž, se musíme ptát, co se stane z neřešených katastrof.

Uprchlická krize už trvá skoro rok. K nám zatím uprchlíci nechtějí, někteří analytici ovšem straší, že série uzavírání hranic by to mohla změnit. Slýcháme o nelidském přístupu Čechů, kteří uprchlíky masivně nechtějí. Jak to celé pro náš národ dopadne?

Jak obstojíme? Obstojíme jen tehdy, když naše reprezentace přestane alibisticky mluvit o „evropském řešení“, když si uvědomí, že žádné „evropské řešení“ neexistuje a tam, kde Německo protlačilo pod rouškou „evropského řešení“ řešení Angely Merkelové, se problém znásobil a v některých částech Evropy je již v tom zmíněném stadiu katastrofy. My musíme problém na naší straně řešit tak, aby škody, které nepochybně nastanou, byly minimální. Budeme mít co dělat sami se sebou.

V Sýrii bylo dojednáno příměří, kterému nikdo příliš nevěří. Západ obviňuje Rusko z brutálního postupu majícího za cíl udržet za každou cenu u moci Bašára Asada. Rusko zase obviňuje Turecko z podpory Islámského státu a naznačuje, že by Západ, Turecko a Saúdská Arábie v rámci ,,plánu B“ mohly obsadit části Sýrie. Kde je pravda? A hlavně kde je budoucnost válkou ničené Sýrie?

Pravdou je, že USA a západní spojenci, jak se zdá, nehledají cestu k řešení syrské krize, ale cestu ke svržení Asadova režimu. A bylo by, nebýt toho, že to je tak tragické, k smíchu, že náš spojenec, Saúdská Arábie, volá po svržení jediného sekulárního a pokud ne nejméně diktátorského režimu v arabském světě, pak jednoho z nejrespektovanějších. Asadova Sýrie měla své vady, tou hlavní je postoj ke Kurdům, ve kterém se chovala stejně jako sousedé – Turecko, Irák a Írán. Ale byl to až do počátku bojů režim, kde vedle sebe žili muslimové, křesťané a tamější Židé, kde byla cesta ke vzdělání otevřená všem včetně žen, které měly stejná práva jako muži a nebyly svázány islámskou naukou o podřízenosti mužům.

Rozhodně to nebyl demokratický stát podle všech evropských kritérií. Rozhodně, a tomu přikládám velkou váhu, nebyl sympatický k Izraeli. Ale aby po jeho svržení volaly státy, jež překračují snad všechny formy lidského, humánního zacházení s menšinami a ženami, které jsou fanaticky islámské a nedovolují na svém území nic, co by nevyhovovalo vládnoucím diktátorům, které podporují terorismus a potlačují lidská práva, které per capita popraví více lidí než Severní Korea, které uplatňují ve svých zákonech i v praxi takové tresty jako sekání rukou a bičování a které stále fakticky udržují otroctví, a aby byly našimi spojenci v boji proti „Asadově diktatuře“, tak to už je na hlavu.

,,Náš muž v NATO“, generál Petr Pavel, označil Rusko za větší bezpečnostní hrozbu než Islámský stát. NATO přisouvá vojska k ruskému území, z Pobaltí, z Polska i odjinud slýcháme, že Rusko je i nadále hrozbou pro Evropu. Je tomu tak? Berete vážně odhady tvrdící, že při obsazení Pobaltí by NATO nestihlo reagovat? Či spíše hrozbu „hybridní“ války proti EU spočívající v podpoře stran a politických názorů obecně usilujících o rozpad EU a příklon jejích členských zemí k Rusku?

Generál Pavel je disciplinovaný voják. A není to on, kdo formuluje politiku NATO, je jen v jeho oblasti jejím vykonavatelem. A když mluví, mluví v intencích NATO. Stejně jako evropští komisaři musejí zapomenout na zájmy svých zemí a hájit zájmy společenství a uskutečňovat jeho politiku, je jeho povinností dělat politiku NATO a hájit jeho zájmy. Nebo, stejně jako u těch komisařů, hájit a uskutečňovat to, co představitelé těch organizací pokládají za jejich zájmy a přesto, že to ve skutečnosti znamená hájit zájmy a dělat politiku určenou největšími a nejmocnějšími zájmy, v EU je to Německo a v NATO je to USA.

Otázka toho, zda si Rusko přeje rozpad EU a NATO, je nesmyslná. V poměru Ruska k EU je v zájmu Ruska mít s Evropou co nejlepší vztahy a rozhodně není v zájmu Ruska mít na svých hranicích chaotickou rozhádanou a nestabilní Evropu. Jeden takový stát na hranicích už mají a na jeho příkladu se dá ilustrovat nesmyslnost podsouvat Rusku zájem na destabilizaci Evropy. Slyšeli jsme stejný argument i v případě Ukrajiny. Zatím mi nikdo nevysvětlil, co by Rusko získalo pohlcením státu se 45 miliony obyvatel, státu s kolabující ekonomikou, státu, který Rusku dluží miliardy dolarů, což by v případě jeho připojení k Rusku znamenalo, že Rusko má na ty dlužné miliardy navždy zapomenout. I tady jediným logickým zájmem Ruska je mít za své sousedy stabilní země s fungujícím hospodářstvím, jejichž politika není založena na nepřátelství k Rusku.

Situace Ruska jako takového může působit zneklidňujícím způsobem díky problémům s cenou ropy, která podráží ruské hospodářství. Lidé sice Putinovi věří, nicméně... Ani Rus nemusí vydržet všechno. Máme se bát rozpadu Ruska? Vnitřních konfliktů? Příchodu někoho ještě více vyhraněného vůči Západu? Obnovení konfliktu na Ukrajině nebo začátku jiné války za účelem vybuzení vlastenectví a zakrytí vnitřních problémů? Jaké faktory v „ruské“ problematice jsou běžně opomíjeny?

Především musím zopakovat, co jsem již mnohokrát napsal o příčinách Putinovy popularity. Bez ohledu na to, co se o Rusku píše, a bez ohledu na to, že jejich systém není dokonalý, mají dnes Rusové více demokracie, než měli kdykoliv ve své historii. Mají více svobody, než měli kdykoliv ve své historii. A mají vyšší životní úroveň, než měli kdykoliv ve své historii. A pokud se jejich životní úroveň, svoboda a demokracie nějak omezí, nevidí vinu v Putinovi, ale v agresivní protiruské politice Západu, v sankcích a v eskalaci napětí. Ruská vláda nemá důvod „vybuzovat vlastenectví“. Rusové ho mají v míře, kterou ani nemůžeme pochopit, a čím tvrdší budou ekonomický a vojenský nátlak, tím více poroste.

Řekl bych, že si z Rusů sám Západ dělá nepřátele. Cena ropy poškozuje bezesporu ruské hospodářství, ale ne o tolik, aby Rusko nezvyšovalo své zlaté rezervy, a ne natolik, aby ruská ekonomika kolabovala. Naproti tomu Západ je v hluboké krizi a přední ekonomové hovoří o nadcházející ještě hlubší krizi, která může znamenat pád dolaru a kolaps západních ekonomik. Sebevražedná imigrační politika navíc přináší chaos, rozklad a ztrátu důvěry Evropanů. Ztráta důvěry Evropanů i Američanů v jejich politický establishment hrozí dalším nárůstem, protože vlády nedělají nic k její obnově.