Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Jiřího Zlatušky (z 8.4.),  (+ z 21.2.), Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Jaroslava Hutky, Pavla Svobody, Miroslavy Němcové, Zdeny Mašínové, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1),  Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Prezident Miloš Zeman nakonec do Moskvy pojede, ale nezúčastní se vojenské přehlídky na Rudém náměstí, jak se očekávalo. Hrozilo navíc, že by vláda náklady cesty nepokryla. Jak vnímat celou tu diskusi kolem toho? A je podle vás v pořádku, že prezident sice v Moskvě bude, ale během přehlídky bude jednat se slovenským premiérem?

Jatka druhé světové války zabila 72 milionů lidí. Stále ještě žijí pamětníci té hrůzy. Například moje maminka, které gestapáci umučili otce, protože odmítl při výsleších prozradit členy své odbojářské skupiny. Svého dědečka jsem tedy nepoznala, nemá ani hrob. Jmenoval se Přemysl Micka. Byl to učitel. Takových statečných lidí, kteří se vítězství nedožili, byly v naší zemi tisíce. I v jejich jménu se konají vzpomínkové slavnosti v Moskvě.  Mrtví nekádrují, kdo ze současných světových politiků by měl nebo neměl pozvání na oslavy konce války přijmout. Pokud česká vláda vzala roli kádrováků na sebe, čí zájmy zastupuje? „Hrůzné“ představy členů vládního kabinetu o tom, vedle koho by český prezident třeba (nedej bože) mohl na tribuně stát, vlastně prezentují jen jejich úsilí o to, aby oni sami dál mohli sedět ve vládě. Jejich křesla jsou křesly satrapů a nikdo to nemá jisté na celou sezonu. Kolektivní zbabělost satrapů donutila prezidenta ke kompromisu. Nicméně jeho předchozí vzkaz velvyslanci USA tím není smazán. Jako autorka divadelních her dovedu ocenit dobrou repliku a tahle byla opravdu dobrá! Takže na dálku českému prezidentovi gratuluju a děkuju.

V souvislosti se sedmdesátiletým výročím konce druhé světové války se objevují různé nové historické pohledy a „módní trendy“ ve způsobu výkladu historie. Vedle historiků jde také o prohlášení polských či ukrajinských politiků nebo i českých publicistů jako je Tomáš Klvaňa. Jak lze dle vás dávat pozor, aby nové způsoby výkladu neznamenaly zároveň překrucování historických faktů?

Ještě se vrátím ke svému dědečkovi a taky k paní Květě Legátové. Ona byla také členkou té odbojové skupiny a i jí zachránil svým mlčením život. Jednou mi řekla: „Tvůj dědeček byl nejstatečnější muž, kterého jsem v životě poznala.“ Paní Věra, což je její občanské jméno, byla profesí učitelka. Psaní pokládala za méně důležité než výchovu žáků. Díky ní jsem taky začala učit, nejdřív na Literární akademii a teď na filmové škole v Písku. Je to tzv. drobná práce, jak by řekl Tomáš Masaryk. Ale malý národ může být veliký svou vzdělaností a kulturou. Naše děti, žáci a studenti, to je naše jediná deviza. A učit je otevřít oči, hledat a pak předávat, je naše povinnost. Navzdory „módním trendům“ a jepičím politickým zakázkám musí kantoři znovu a znovu osívat to pole. Ale samozřejmě i rodiče! Přepisování dějin je jako znásilňování mrtvého. Mně nekrofilové byli vždycky odporní. Ale útěchou je, že z takového ukojení nic životaschopného vzejít nemůže. Proti odporným praktikám je ale nutné vždy, v každé době a za každého režimu, veřejně vystupovat. Nejen z přirozené úcty k těm mrtvým, ale i ze související obavy před przněním živých (duší).