Opět tu máme výročí 17. listopadu. V jakém stavu je naše demokracie a do jaké míry jsme se za poslední dobu přiblížili či nepřiblížili k tomu, o čem jsme snili po roce 1990?

Po roce 1990 snil každý o něčem jiném. Někdo o tom, že bude moci volně cestovat, jiný o tom, že bude podnikat, další o tom, že bude moci studovat, co ho baví. Jiní snili zase třeba o tom, že budou moci kšeftovat se zbraněmi, další zase, že budou moci už konečně bez rizika provozovat živnost pasáků či prostitutek. Hodně lidem, kteří šli za svými sny, se prostě vyplnily bez ohledu na to, nakolik slušné byly.

Jiným se sny nesplnily, dneska žijí z ruky do úst, někteří jsou v exekuci. V každém případě můžeme říci, že společnost je mnohem pestřejší a zajímavější, než byla předtím. Zajímavější pro sociology, politology, ale i kriminalisty a psychiatry. Tak holt vypadá demokracie. Ať se to komu líbí, nebo ne.

Někteří vidí ohrožení demokracie v Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Sám Andrej Babiš tvrdí, že právě on chce realizovat to, o čem jsme tenkrát snili: Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa… Co je spíše pravda?

Na to, aby zde byly úspěšné rodinné firmy, infrastruktura a fungující státní správa, jsme měli už skoro třicet let. Něco z toho se zdařilo, jinde zažíváme zklamání. Nevěřím tomu, že jeden veleúspěšný podnikatel zrealizuje to, co se  nepovedlo jedné či dvěma generacím politiků, podnikatelů a občanů. Ale nemám vůbec nic proti tomu, aby to teda zkusil, když se mu o tom pořád zdá. Jak známo, výkladem snů se  zabývá psychoanalýza, nikoliv sociologie. Ta do pozadí snů nevidí.

Babiš, který je v tuto chvíli nejsilnějším politikem, zmiňuje jen okrajově, v podstatě vůbec, v souvislosti se sny a realitou po roce 1989 Václava Havla. Akcentuje již zmíněné praktické, hmotně zaměřené záležitosti. Je to tak, že český národ se nyní již, s prominutím, „vykašlal“ na Václava Havla, jeho představy o lepším světě, o šíření globálního dobra…? A jde mu nyní o „babišovsky“ praktické zajištění fungování státu?

Já v šíření dobra jako hlavní náplni politiky nevěřím. S tím příšli trockisté a maoisté koncem 60. let minulého století a dodnes tuto nebezpečnou pověru šíří jejich málo přemýšliví následovníci. Obsahem politiky bylo, je a bude soupeření o prosazení zájmů jednotlivých skupin společnosti. Politika je tady od toho, aby tyto zájmy byly prosazovány v diskusi, tedy bez krve. Globální dobro ať prosazují misionáři. Misionář je úplně jiná profese než politik a ty nejbohulibější misionářské úmysly nejednou v krvi bohužel končily.   

Pravicoví politici tvrdí, že se nyní máme nejlépe v historii naší země. Do jaké míry je to pravda? A co by nová vláda měla udělat pro sociálně slabé skupiny obyvatel? Kterým skupinám se dnes žije těžko?

Pravicoví politici se určitě mají nejlépe v historii naší země, to nelze zpochybnit. Se zbytkem obyvatelstva je to trochu složitější. Matky samoživitelky, lidé dlouhodobě nemocní, anebo starobní důchodci jsou na tom trochu jinak. Opravdu bohatá je poměrně malá část naší společnosti, protože velké zisky odplývají zahraničním investorům. Česká republika jim odevzdává největší podíl ze svého HDP ze všech evropských zemí. Střední vrstvy na tom nejsou vyloženě špatně, mnoho jejich potomků však bude mít problém dosáhnout na bydlení. A nižší příjmové kategorie mnohdy balancují na hranici bídy, jejich zadlužení je často nesplatitelné. Inflaci, která začíná nabírat obrátky, pociťují hodně citelně. I pravicoví politici by se mohli občas podívat na statistiky, které to dokládají.