V současných úvahách o stavu naší země jsem zaslechl, že bychom se měli vrátit před rok 1968 k myšlenkám socialismu s lidskou tváří. Jak se k tomu stavíte?

Jistěže i před rokem 1968 vznikaly na půdě humanitních vysokých škol a tvůrčích svazů celé řady idejí, které by se neměly opouštět. Tím mám na mysli třeba dílo Karla Kosíka anebo již zcela zapomenutého filosofa Luboše Sochora, který byl po srpnu 1968 přinucen emigrovat a zemřel ve Francii, kde přednášel na Sorboně. Iluze takzvaných osmašedesátníků, mezi něž jsem nepatřil, protože jsem byl jako čtyřiadvacetiletý příliš mlád, jsem sice podporoval, ale pak jsem si uvědomil, že komunismus je nereformovatelný a zločinný. Pokus to byl sice úctyhodný a získal neuvěřitelnou podporu lidí v této zemi, což už se nikdy později v historii neopakovalo, ale nic to nemění na tom, že šlo o slepou uličku, která neměla naději na úspěch. Ostatně ani listopad 1989 nebyl v první řadě výsledkem revolučního nadšení národa. Nebýt zhroucení systému v Kremlu, zbourání zdi v Berlíně a obdobných procesů v ostatních zemích, tak jsme zde ještě dlouhá léta mohli žít v bolševickém skanzenu.

Spisovatel Pavel Kohout v druhém svazku knihy Můj život se Stalinem, Hitlerem a Havlem volá po vzniku sborníku, v němž by osobnosti vysvětlily, proč byl kdo komunistou. Byť jste byl jen tři roky, můžete to zkusit?

Mám svým způsobem životní štěstí, že jsem se narodil o dvacet let později, než Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Pavel Kohout a další. Chápu je. Zkušenost druhé světové války, vyhlazovacích koncentráků, před tím Mnichova a potom osvobození je logicky musela přivést tam, kam je přivedla. Většina z nich nicméně prozřela již před rokem 1956, tedy před událostmi v Maďarsku. Já do komunistické strany vstupoval při jejím největším vzepjetí v roce 1966. Tehdy se zdálo, že je to jediná šance a jediný prostor umožňující režim zbourat. Vždyť se na krátko podařilo zavést svobodu slova. Nemám výčitky svědomí. Bylo to jedno z nejzajímavějších období mého života a budu na něj s nostalgií vzpomínat. Poznal jsem přátele, jakých je málo, kteří byli považováni za naprosto přirozenou elitu v národě. Nečekal jsem na vyloučení, ale okamžitě jsem ze strany několik měsíců po srpnové okupaci vystoupil.

Jak vnímáte postoj zarytých antikomunistů, že kdo byl jednou komunista, je jím pořád?