Pane profesore, hovoříme spolu poprvé po sněmovních volbách. Co podle vás ukázaly o náladách české veřejnosti?

Zřejmá je touha většiny občanů po změně dosavadního způsobu vládnutí politických reprezentací, které se střídaly u moci a spolupracovaly čtvrt století. Za tu dobu dosáhly velkých úspěchů – vygenerovaly Viktora Koženého, Zdeňka Bakalu a desítky jim podobných. Provedli privatizaci OKD s mnohamiliardovou ztrátou pro české občany, pro některé pak ztrátu dostupného bydlení. Je snad někdo vinen? Ani nápad. I když to věděli Sobotka, Špidla i Gross, že prodávají veřejný majetek s miliardovými ztrátami.

No, z cizího krev neteče, hlavně že jsou to strany demokratické. Přes polostátní firmu ČEZ se filtrovaly do soukromých rukou miliardy a strany, které vládly ve střídavé koalici a v nejbližší době se chystaly privatizovat nejlukrativnější části této firmy jsou momentálně smutné. Úspěchů dosáhli i přední politici obou velkých stran – senátor Alexandr Novák (ODS) odsouzený za úplatek 45 milionů a do dvou let propuštěný na záruku motocyklového klubu (dnes znovu ve vazbě); blízký spolupracovník a přítel expremiéra M. Topolánka, Dalík, za požadavek úplatku se prý chystá nastoupit výkon trestu; hejtman a poslanec Rath s miliony v krabici od vína a poslanec Petr Wolf, skrývající se před nástupem trestu v zahraničí (oba ČSSD); „výhodná“ koupě letadel CASA se zprostředkování Kalouskova přítele Hávy z Omnipolu s marží 800 milionů a více než jedné miliardy za zprostředkování údržby letadel (TOP 09 – Kalousek, Parkanová) atd. Třímiliardová, o několik set milionů předražená investice se proslavila transportem koně Převalského do Asie. Soud s paní ministryní Parkanovou nikdy neskončí. Stejně jako soud s vrchním státním zástupcem Grygárkem, sousedem pana Janouška, řečeno s primátorem Prahy Bémem „mazánka“, který mu oplácel přezdívkou „kolibřík“. Janoušek musel opilý přejet ženu protestující, že ji naboural, aby se dostal před soud. Jinak je čistý jako lilie.

Bylo by možné napsat černou knihu malverzací tohoto spolku, měla by stovky stran a na konci účet stovek miliard, které mohly směřovat do zdravotnictví, školství, kultury, penzijního fondu…

Údiv představitelů uvedených stran nad volebním výsledkem svědčí o naprostém nedostatku sebereflexe. Podle mého názoru se v programu těchto stran měla objevit především omluva za ztráty a defraudace miliard, způsobených České republice a jejím občanům. Místo toho bohorovně pokračoval ministr za ČSSD pár dní před volbami s podpisem kontraktu na těžbu lithia v Čechách společnosti s nejasnou majetkovou strukturou.

Značnou roli hrála opotřebovanost předvolebních slibů, které strany do značné míry po předcházejících volbách nikdy neplnily. Lidé, kteří neztratili paměť, jistě vidí před sebou televizní obrazovku ČT s Mirkem Topolánkem a Vlastimilem Tlustým s půlstránkovým daňovým přiznáním, které se v době jejich vlády rozrostlo o další listy. Někteří jistě slyší předvolební dušování představitelů ČSSD o vyjednávání o restitučních zákonech s církvemi – restituční zákony, které schválila sněmovna vedená panem Kalouskem hlasem odsouzeného poslance ODS, který po skončení mandátu nastoupil za braní úplatků rovnou do vězení.

Kompromitaci politických stran ještě zesílilo zběsilé úsilí nedopustit, aby se do vládních pozic dostalo hnutí ANO. Lidé si uvědomili, že v „tradičních“ stranách panuje úzkost z toho, že by někdo odkryl miliardové malverzace, které způsobily tyto strany českým občanům.

ČSSD nepochybně ublížil zkompromitovaný Sobotka, který byl stažen do pozadí příliš pozdě. Neméně pak programová vyprázdněnost, která byla nahrazena chaotickou změtí slibů, jejichž nekompetentnost a nesourodost byla zřejmá. ČSSD navíc veřejnosti ukázala, že pravomocné rozsudky soudů musejí plnit pouze „obyčejní lidé“, na jejichž preference se strana spoléhala. ČSSD rozsudky soudu plnit nemusí.

Divoké parlamentní i mediální výstupy M. Kalouska, které TOP 09 posouvaly do pozice fašizoidní pravice, stranu vcelku logicky odsunuly na okraj politické scény.

Hnutí ANO se podařilo rozkročit do podoby catch-all party a sebralo hlasy pravici a zejména tzv. levici (ČSSD, KSČM), která prokazovala letitou bezzubost a bezprogramovost. KSČM se nedokázala prosadit jako představitel radikální, či alespoň protestní politiky. Téma vystoupení z NATO nemělo žádnou nosnost, protože voliči s členstvím v NATO z části souhlasí a z části jsou si vědomi, že je to předsevzetí zcela nesplnitelné. Veřejnosti se muselo zdát, že hlas pro KSČM je z hlediska programu ztracený a strana se v podstatě chová jako součást mainstreamové politické scény a není schopna v kritických okamžicích zásadně setřást břemeno minulosti. Vznikal dojem, že vedoucím politikům strany šlo především o to, získat dobře placený mandát a reprezentativní funkci v grémiu kooperujících stran sněmovny. To pochopila i značná část tzv. tvrdého jádra tradičních voličů této strany. Pokračování tohoto trendu povede v příštích volbách v pozici mimo parlament. Přestože se KSČM chovala (až na exces poslankyně Semelové) velmi ochočeně, nedokázala vhodným chováním získat ani reálnou a veřejně známou toleranci ČSSD, která si raději skočila s pravicí.

POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY

Možná ještě zajímavějším momentem výsledků parlamentních voleb je roztříštěnost spektra stran. Piráti a SPD vyjadřují značně rozporné názory na reprezentované zájmy voličů. V případě Pirátů rozhodovala zřejmě nekonformnost předsedy v mediálních debatách a naděje, že budou blokovat sklony ostatních stran k omezování práv a svobod občanů, které zcela zřejmě signalizovalo ideologické oddělení „jedině správného myšlení“, které zřídila ČSSD na ministerstvu vnitra jako zřejmou reminiscenci na cenzorní tělesa předlistopadového režimu (ČUTI, FUTI). Doufám, že tyto naděje spojené s Piráty budou v nově formované politické scéně splněny. Piráti zároveň představují sílu, která by mohla blokovat tradiční parlamentní pletichy a nemravné zákulisní dohody politiků, kteří na televizních obrazovkách demonstrují vzájemnou nevraživost (svého času Kalousek versus Filip), aby si za kulisami sněmovny popili družně dobrého alkoholu.

Česká veřejnost se zdá být rozpolcená, a to polymorfně. Nemalou zásluhu na tom mají mainstreamová média, která ztratila schopnost i vůli plnit své poslání moderovat různobarevné názory, posilovat společenskou soudržnost (jak se píše v učebnicích) a stala se na jedné straně nástrojem šíření patologického strachu, na straně druhé patologické nenávisti. Šíří strach z Ruska, z laviny muslimských přistěhovalců, z „xenofobů“, kterým se nelíbí cílené mísení ras a zcela neslučitelných kulturních a civilizačních základů, z epidemií, zjevně vyvíjených s tímto cílem firmami spřízněnými s farmaceutickým a vojenským průmyslem. Jaké množství zázračného Tamiflu bylo vylito do kanalizace, protože strašení na chvíli ustalo. A kdopak byl spolumajitelem farmaceutické továrny vyrábějící tento zázračný lék?

Veřejná diskuse v mainstreamových médiích zcela ztratila zábrany a vytratil se rozdíl mezi tzv. seriózními médii a bulvárem bez omezení. Presumpce neviny se stala pro média hloupou větou v ústavě, kterou se není třeba omezovat.

Lidsky odpuzující články, fotografie a televizní reportáže ztratily jakékoli zábrany v úctě vůči lidské integritě, což lze demonstrovat na programovém zaměření na zdravotní stav prezidenta Zemana. Snímky, pořady a články, které by v nedávné minulosti byly odsuzovány všemi slušnými lidmi. Vzpomínám si, jak veřejnost reagovala na bulvárního fotografa, který ze střechy pořídil snímky prezidenta Havla v nemocničním pokoji po operaci plicního rakovinného nádoru. Bylo zřejmé, že prezident bude muset po řadu týdnů a měsíců podstupovat náročnou rekonvalescenci, což jistě omezovalo jeho schopnost vykonávat úřad. Slušný člověk a slušný novinář však toto téma nikdy nezvedl. Je snad představitelné, že by se masová média (s výjimkou nacistických) zaměřovala na fyzickou indispozici prezidenta USA F. D. Roosevelta? Novinář demokratického světa, který by to učinil, by se vyřadil ze společnosti slušných lidí.

Slušnost se dnes ovšem nenosí. Příkladem jsou verbální projevy některých poslanců, jaké by se v lepších časech hodily k opilcům hospody IV. kategorie. Hrubost politiků a části mediální scény vnáší zhrubnutí do společnosti a legalizuje je. Úžas novinářů, politiků a politologů nad volbou stran s extremistickým programem je pak jen pokrytectvím. Kopírují jazyk, vztahy a podněcovanou nenávist vlastní politikům a médiím a pouze o nějaký stupínek přidávají na důrazu.