Jak vnímáte probíhající bouřlivou diskusi v České republice i celé Evropě o problému běženců ze severní Afriky a Sýrie, kteří zaplavují jih Evropy?

Na celé diskusi mi vadí její xenofobie, odmítání národů bez ohledu na to, jací ti lidé jsou nebo nejsou, protože to může znamenat velké bezpečnostní riziko pro Českou republiku. Xenofobie se nemusí projevit jen vůči těmto lidem, ale může způsobit vznik a podporu nějakých radikálních hnutí, které mohou změnit volební výsledky v České republice. Podle našeho soudu se mají tyto věci projednávat racionálně, nikoli iracionálně. Česká republika se musí připravit na situaci, ať už je to teď se Syřany a Eritrejci nebo v budoucnosti s jinými národy, které se mohou dostat do vážné situace, že se mohou posouvat napříč světadíly. Diskuse o problému běženců u nás je složitější i proto, že nejsme principiálně připravováni na soužití s jinými národy, a to nám dělá poměrně velký problém. Když se dneska podíváme na některé cizí dětské pořady, naleznete v nich Asiata, člověka z Afriky, jižní Ameriky nebo někoho původem z Indie nebo Japonska. Myslím, že to je moudré pro to, aby člověk pochopil, že svět je barevnější, že není jen monokultura, ale je to multikultura. Když se projdete po Praze, potkáte během jedné cesty tramvají pět různých národností a není to žádný problém. Jde jen o to, do jaké míry jsme s tím schopni pracovat a do jaké míry jsme schopni vnímat třeba i to, že i jiní mohou mít tak vážné problémy, že ze své země mohou odejít. I my jsme byli dlouhou dobu v zemi, v níž se mnoha lidem nechtělo žít a byli rádi, když mohli opustit Českou republiku, odejít do nějaké jiné země, kde byli vlídně přijati. Prostě je to těžké, navíc je tady samozřejmě všeobecný strach úplně ze všeho.

Není ten strach pochopitelný v souvislosti s událostmi ve Francii a dalších západních zemích, kde propukají nepokoje potomků imigrantů a odkud odcházejí mladí muslimové bojovat za Islámský stát?

My varujeme před spoustou věcí, které s migrací souvisí. Před neznámou kulturou, říkáme, že by příchozí měli dodržovat pravidla, která patří do tohoto našeho velkého údolí mezi hraničními horami. Je také potřeba, aby byl připraven systém asimilace, aby se nevytvářely komuny, aby se lidi normálně zapojili do života, aby jim pomohly již tady etablované komunity. Myslím, že práce s tím bude velká spousta, nesmí to skončit diskusí, že tady někoho chceme nebo nechceme. Za posledních dvacet let přišla do České republiky spousta lidí, dokonce několik stovek tisíc, a my se musíme naučit třeba to, že bez ohledu na to, odkud ten člověk je, měl by mít stejné zacházení, stejnou cenu práce jako my. Prostě pokud pracuje, nikdo by ho neměl odírat jen proto, že je z nějaké jiné země, což nám tady zavádějí některé agentury práce. I z tohoto pohledu budeme určitě chtít dbát na to, aby tady nedocházelo třeba ke snižování ceny práce prostřednictvím zneužívání lidí, kteří se na území České republiky dostanou nelegálním způsobem.

Zmínil jste se o tom, že už k nám během několika minulých let přišlo několik tisíc lidí, v dalších evropských zemích jde o statisíce i miliony. Kolik utečenců může podle vás Evropa ještě absorbovat? Teď se mluví o přerozdělení čtyřiceti tisíc běženců z Itálie a Řecka, ale to je jen kapka v moři podle informací, že na cestu do Evropy se chystá na severu Afriky milion lidí. Zvládneme přijímat každého, kdo se k nám nějak dostane?

Určení povinných kvót pro přijetí uprchlíků je podle mne snahou pomoci zemím, kam uprchlíci připlouvají. Protože se tady neuvěřitelným způsobem zneužívá těžké situace těchto lidí skupinami, které jim nabízejí cestu do Evropy, je třeba tento fenomén pojmenovat a zasadit se o to, aby k tomu nedocházelo. Druhá věc je také rozdělení problému, neexistuje přece jen Evropa, existují i další země. Ale překupníci dělají s těmi lidmi neuvěřitelné věci, dokonce jsem slyšel názor, že jim vyhovuje, když se nějaká loď převrhne a utečenci se utopí, protože tak vznikne větší šance pro další, kteří budou s jejich pomocí prchat třeba na nějaké bárce dvacet kilometrů od břehu Afriky, kde je zachytí v mezinárodních vodách nějaká evropská loď. Musíme si říci, kde použít největší energii a jak se budeme chovat v rámci společných pravidel. Česká republika má určitou výhodu, že jsme vnitřní zemí, že nemáme žádnou vnější hranici Evropské unie. Ale také bychom si měli uvědomit, že je otázkou, jak dopadne konflikt na Ukrajině, zda také z tohoto teritoria nebude celá řada lidí chtít uprchnout, aby si zachránili holé životy. Musíme si prostě říci, co chceme, co je potřeba a jak se v České republice budeme chovat. Tato diskuse tady chybí. Zatím probíhá jen druhá část, ta kritická, o tom, co nechceme. To je samozřejmě na jedné straně logické, na druhé straně bychom se z toho měli všichni poučit a mělo by na toto téma dojít k nějaké rozumné diskusi. A jako závažný vidím problém asimilace. Ten se zatím neřeší, zatím řešíme jen otázku kvót, to ale v tomto případě není nejdůležitější.

Co je tedy podle vás v této souvislosti důležitější než diskuse o Bruselem administrativně nařízených kvótách utečenců?

Důležitější je uvažovat o tom, když někdo přijde legální cestou na území České republiky nebo bude uprchlíkem, jakým způsobem se k němu budeme chovat, jak zabezpečíme, aby se s naší kulturou sžil, aby poznal, jaké jsou její hodnoty, a aby také naši kulturu respektoval. To je další věc, ze které mají lidé obrovský strach, že sem někdo přijde a bude mít zájem prosazovat z našeho pohledu kvazikulturní postupy, které nejsou na našem území v žádném případě doma. Já někdy používám takový příměr, zda si umíme představit, když pojedeme do některých z těchto zemí, že tam budeme chodit jen v plavkách po ulici. Také by nás někdo upozornil, že to tam opravdu není zvykem. Musíme si také říci, jak budeme chtít dodržovat určitý typ pravidel a chování na území Evropy, přesněji řečeno v České republice. To ale všechno stojí poměrně značné finanční prostředky.

Myslím, že bychom se měli podívat vně Evropské unie a velmi intenzivně pomáhat v těch zemích, kde jsou ty konflikty, kvůli kterým lidé utíkají. Musíme si být vědomi magnetismu, které evropské země vyzařují vůči lidem, kteří jsou v daleko horší situaci, než jsme my tady, a musíme nalézat způsob, jak jim pomoci. Je to nesmírně citlivá věc. V žádném případě ale nebudeme bouřit proti utečencům ani nebudeme extrémně požadovat, abychom všechny přijali, protože i my máme nějakou absorpční schopnost. A pokud jde o Evropu – pro někoho je jeden utečenec hodně, pro někoho je deset tisíc přiměřené, pro někoho je absorpce několika stovek tisíc také velmi přirozená. Je to opravdu velmi subjektivní záležitost, zvláště když si uvědomíme, že v Evropě je už teď z teritoria  Eritreje a Sýrie odhadem více než tři sta padesát tisíc, možná až půl milionu běženců. Takže z tohoto pohledu je to opravdu velký nával. Ale Česká republika už něco podobného zažila, a to ve větší míře než teď, a to bylo v době jugoslávského konfliktu, kdy sem přišlo víc než pět set tisíc utečenců.

Budeme tedy volat po jednoznačné racionalitě diskuse, budeme upozorňovat na nebezpečí xenofobie, protože to se může stát velmi nebezpečným a mohla by toho zneužít některá radikální hnutí. Myslím, že v českém kulturním prostředí nemají taková radikální hnutí prostor. Byl jsem rád, když se 1. května lidé v Brně jednoznačně vyhranili vůči jednomu hnutí, které mělo tendenci k takovéto radikalizaci. Jsem rád, že v České republice takový příklon zatím cítit není. Musíme udělat hodně pro to, abychom nepolevili a aby tady žádné hnutí radikálního typu nemělo budoucnost.

Takže nejste pro to, aby se vytvořila nepropustná hranice schengenského prostoru a aby se zpřísnila migrační politika, která láká do Evropy lidi z chudých afrických zemí? Mluví se o tom, že mezi utečenci je víc než šedesát procent těch, kteří přicházejí především z ekonomických důvodů.

Myslím, že imigrační politika je dost přísná, není v žádném případě nijak jednoduchá. To, že se na Evropu soustřeďují obchodníci s lidmi, je jiná věc. To není vina Evropy. Samozřejmě velké plus Evropy je, že tady máme relativně vysokou životní úroveň. Ale co se týká zpřísnění migrační legislativy, jde spíš o to, jak by se mělo pomoci zemím, které se musí přijmout podle pravidel běžence. Když se podíváme do zemí, kde je největší přísun utečenců, dochází tam k velkým pnutím. Ta pnutí jsou velmi vážná, a to není dobrá situace pro nikoho. Takže musíme být velmi otevření na signály ze zemí, kde je už velký počet uprchlíků, a je nutné dodržovat pravidla EU, týkající se přijímání lidí. Co se týká Schengenu, málokdo si dnes umí představit, a já si to ani nechci představit, že by znova vyrostly hranice mezi jednotlivými členskými státy. Pro normální lidi je to jedna z mála výhod Evropské unie, která je citelná a viditelná. Neumím si představit, že bych při cestě na Slovensko nebo do Německa a Rakouska přejížděl přes hraniční čáru, stál dlouhé fronty, že bych zase žil na nějakém území, kde budou mezi státy tvrdé hranice tohoto typu. Jde jen o naši míru tolerance vůči zemím, které absorbují největší počet těchto utečenců. Myslím, že je to určitě k diskusi, ale byl bych rád, kdybychom při jakémkoli projevu nebo snaze, že by někdo tady chtěl prosazovat něco, co sem nepatří, byli velmi striktní, aby se nestalo, že na území Evropy zásadním způsobem změníme kulturní zvyklosti. Důležitá je také diskuse s lidmi. Jinak se lidem říká věc, když se s těmi utečenci nepotkají, a úplně jinak budou mluvit ve chvíli, když se s nimi setkají a budou konfrontováni s jejich osudy. Myslím si, že naše velmi přirozená vlastnost pomáhat druhým se velmi rychle projeví.