Nejvýznamnější politickou událostí tohoto týdne je práce poslanecké komise k vyšetřování úniků z policejních spisů. Je to velmi ožehavá otázka. Kde je podle vás hranice mezi právem veřejnosti na informace a právem zúčastněných osob, zejména politiků, na ochranu soukromí a další osobnostní práva?

Jak jsem již v trochu jiných souvislostech napsal, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v posledním půl roce překračuje systematicky meze dané v demokratickém systému zákonodárnému sboru. Významná část poslanců proměnila Sněmovnu ve vyšetřovací orgán, dozorující státní zastupitelství i moc soudní. Některá usnesení, popírající obecnost zákonných předpisů, jsou v rozporu s Ústavou a Ústavní soud by se jejich legitimitou měl zabývat. Jednací řád Sněmovny je dokumentem nižší právní síly než Ústava, v níž je zakotvena dělba a vyvažování mocí. Tak jsem se to alespoň učil.

Pokud jde o vámi zmiňovaná osobnostní a s nimi související práva, vstupem do politiky si každý musí být vědom, že jeho míra tolerance k expresivnějším veřejně publikovaným výrazům, které se ho týkají, musí být vyšší než u soukromých osob. 

To se však netýká skrytého, nelegálního pořizování zvukových či obrazových záznamů a jejich zveřejňování s cílem politika, jehož soukromý rozhovor je utajovaně nahráván, výrazně poškodit. Přitěžující okolností takového jednání je, že pachatel se na čin připravuje, opatřuje si k němu příslušné technické prostředky, osobu zaznamenávanou provokuje cíleně připravenými projevy, kterými byl pověřen; materiál dále technicky zpracovává s cílem vyjímat části z kontextu a konečně takový materiál poskytuje třetím spolupracujícím osobám ke zveřejnění. 

Zvláště zavrženíhodný je takový čin, pokud je zaměřen na získání vlastní peněžního či nepeněžního prospěchu.